V boji o kůrovce na jedné straně stojí obce, kraj a jihočeští poslanci a senátoři a na druhé straně ekologisté, kteří chtějí část stromů po kalamitě na Šumavě ponechat osudu. Podle stále zastřených odhadů nyní leží v parku necelých 700 tis. m3 . Už jen to co leží v prvních zónách (cca 35 tis . m3 ) stačí při nezpracování na to, aby vznikla další kůrovcová kalamita.
V Národním parku Šumava padlo nejvíce lesa hned po největší kalamitě, která vznikla těsně před rokem 1870. Tehdy padlo na Šumavě cca 1. mil m3 dřeva. Následně se rozšířil kůrovec a celkový výsledek byl odhadem 4-7. mil. m3 , které podlehly kůrovci. S následky této kalamity se potýkáme do dnes, protože měla hlavní podíl na změně dřevinné skladby ve prospěch rychle rostoucího smrku a vzniku rozsáhlých smrkových monokultur. Další kalamity se opakovaně likvidovaly a žádný vlastník lesa si nedovolil vzniklou kalamitu nezpracovat včas, aby se nemohl přemnožit kůrovec.
V nedávné minulosti jsme se mohli poučit i z toho, že kůrovcová kalamita může vzniknout i z mnohem menší příčiny. To se jednalo o poslední rozsáhlou a vleklou kůrovcovou kalamitu na Šumavě z let 1983-2002, kterou odstartovalo „pouhých“ třicet tisíc m3 padlého dříví v sousedním NP Bavorský les a malou část nezpracovaných smrků na naší straně Šumavy. Toto množství zůstalo po rozhodnutí vedení bavorského parku nezpracováno a leželo převážně v blízkosti státní hranice.
Cožpak nejsme dostatečně poučeni z minulých kalamit? Budeme donekonečna poslouchat ekologisty z nevládních organizací, kteří nám tvrdí, že Šumavě nic nehrozí? I pouhá prodleva při zahájení likvidace větrné kalamity může přinést nezastavitelné následky pro celou oblast.
