Rešerše v českém názorovém podhoubí ale ukazují, že tak to nefunguje. Mít strach ještě neznamená, že se hodláme osobně podílet na nápravě. Naopak – nejlépe když to udělá někdo jiný.
Mezi Čechy platí zvláštní pojetí jedince. Jedince současně nárokujícího a nezodpovědného. Na jedné straně jedinec cítí, že má právo, aby ho stát neotravoval. Aby mu nekazil byznysplán vyššími daněmi, aby nezdržoval papírováním a prostoji u úředních přepážek. Na druhé straně jedinec vyžaduje, aby ho stát zbavil problémů.
Vláda je první instance, kterou Češi uvedou, když mají v průzkumníkových šetřeních říct, kdo má vyřešit problémy se soumrakem vodního blahobytu. Následují obce, firmy, školy, neziskové organizace, následují všichni možní, jen ne já sám. Ono se přece nic nestane, když já na svém chování nic nezměním, já jsem v celé množině jenom takový bezvýznamný puntík, ono by to stejně nepomohlo. Problém je, že my všichni jsme v první řadě já.
Že by zdražila voda, aby se mohlo pořádně investovat do zastaralých trubek nebo je dovést do obcí, kde se musejí spoléhat na vysychající studny? Nemyslitelné. Mně to doma teče, tak co. Že bych si nechal ušmudlané auto, když je suchopárné léto? Proč, vždyť je to jenom pár litříků. Že bych se rychle osprchovala namísto každodenní plné vany? Hm, ale mně se nechce, mám vanu ráda.
Stát může, jakože už začal, vyčleňovat miliardy na investice proti vodnímu nedostatku, ale k čemu to je, když převládá názor jednotlivců, že to má jít mimo ně? Protože dokud nepochopím, že se to neděje jen někomu jinému, nepochopím, že se to děje nám – té velké množině plné jednotlivých já.
