Každé šetření nějakým způsobem bolí a v tomto smyslu je každá kritika šetření licoměrná, respektive dává smysl jen z apriorní pozice „Tady a teď nám nevadí vysoký rozpočtový schodek“, jakou zastává třeba hnutí ANO Andreje Babiše.
Zmíněné konstatování však neznamená, že některé úspory nejsou horší než jiné a že se vláda nemohla vydat špatnou cestou. Vydala. Vydala, ale už na podzim 2020, kdy se strana dnešního premiéra Petra Fialy spojila právě s Babišem a vytvořila základ pro dnešní rozpočtovou krizi. Tehdy tato osobitá incestní koalice schválila navýsost populistické a zhola nezodpovědné výpadky příjmů v rámci sta miliard korun ročně. Když nám dnes profesor Fiala se smrtelně vážnou tváří vypráví, jak napravuje nezodpovědné chování svých předchůdců, říká jen půl pravdy. Druhou půlkou reality je fakt, že zasypává jámu, kterou sám nadšeně hloubil.
Kouzla, nikoli úspory
Změna rozpočtu stojí primárně na účetních tricích. Namísto slibovaných 100 miliard tvoří úspory 67 miliard, zbytek do slíbené stovky kompenzují vyšší příjmy. Jindy jde o přesun z jedné kapsy do druhé (snížené platby zdravotním pojišťovnám) nebo přesun útraty z letoška na příští roky (platby za pojištěnce, nákupy vojenské techniky, zastavení některých dopravních staveb). Ale popořádku.
Nejvíce sporů asi vyvolá zmrazení plateb za státní pojištěnce. Ve své podstatě nejde o žádnou úsporu, ale o účetní trik, přesun z jedné kapsy do druhé: vylepšíme hospodaření státního rozpočtu na úkor hospodaření veřejných zdravotních pojišťoven. Klíčový ukazatel - schodek veřejných financí - se nezmění ani o jediný haléř.
Pojišťovny ani poskytovatelé péče nezkrachují, jen se o rok přiblíží srážka s realitou; zmrazení plateb při současné inflaci znamená logicky reálné snížení příjmů a v neposlední řadě jde o ukázkový rozpor s předvolebními sliby: ještě loni Vlastimil Válek tvrdil, že nová vláda prosadí automatické valorizace plateb. Stal se pravý opak.
HUDEMA: Odložené dluhy. Vláda provádí úspory účetními triky |
Zadruhé je pak snížení schodku do značné míry výsledkem pouhopouhé inflace: inflace nominálně zvyšuje příjmy, protože s rostoucími cenami a platy roste při stejných sazbách nominální výběr z daní a pojištění. A při zmrazení výdajů (zdravotní pojištění nebo třeba platů státních zaměstnanců) pak schodek opticky klesá. Nový odhad příjmů je o 68 miliard vyšší, než predikovalo ministerstvo loni na podzim.
Zatřetí pak najdeme v úsporách věci, jako je zrušení (odložení) nákupu “bévépéček” pro armádu, což je vpravdě pikantní v konfrontaci se sliby zvýšit výdaje na obranu na dvě procenta HDP. Trochu se obávám, aby vláda tři roky neodkládala všechny nákupy a pak v posledním roce slavně nenakoupila BVP, vrtulníky a letadla najednou a v ten jeden jediný rok se netloukla hrdě v hruď. To vpravdě není způsob, jak tváří v tvář rostoucím hrozbám dostát svým závazkům vůči spojencům.
A stejně tak je možné, že hlavní úsporné miny teprve vyplují na hladinu, až se anonymní čísla z MF ČR třeba v oblasti sociálních služeb přetaví v konkrétní programy.
Bohatí vpřed!
Nicméně tu hlavní námitku oproti snižování rozpočtů ministerstva obrany, vnitra, Technologické agentury, NBÚ, BIS, pojišťoven, platů státní zaměstnanců a tak dál jsme formulovali již na začátku: kdyby koalice ANO, ODS a SPD na jaře nesnížila daně z příjmu bohatým, nemusela teď vláda škrtat.
Stát přišel zrušením superhrubé mzdy, daně z převodu nemovitostí a několika dalšími změnami o sto miliard korun ročně příjmů - a teď žijeme v rozpočtovém provizoriu a nová koalice čtyři měsíce zoufale hledala, kde seškrtat miliard 67.
Vlády po celém světě se snažily během pandemických uzávěr zabránit kolapsu svých ekonomik. USA doslova rozhazovaly peníze z vrtulníku (ve třech postupných kolech dávaly lidem šeky a debetní karty s tisícovkami dolarů). Takřka všechny vlády pomáhaly stojícím firmám, nebo dokonce snižovaly DPH, aby lidé více nakupovali - a jak vidíme na dnešním Německu nebo Polsku, tento postup funguje možná až příliš dobře.
Česká politická většina se rozhodla podpořit poptávku snížením daní bohatým - což se ukázalo jako postup krajně neblahý. Snížená daň z příjmu pomohla jen některým, protože chudí a nízkopříjmoví už dnes díky úlevám daň z příjmu fakticky neplatí. Nejen oni, pokud máte čtyřicet tisíc hrubého, dvě děti a partnera na rodičovské, pak zaplatíte měsíčně na DPFO roztomilé 303 koruny. Při vyšším počtu dětí nebo hrubém příjmu pod 38 tisíc nezaplatíte na příjmovce ani halíř. A ti bohatší pak neměli za co nově získané peníze utratit: úložky na bankovních účtech rostly během pandemie tak jako tak a snížení DPFO tento trend jen umocnilo. Snížení daně se tedy veliké části populace nedotklo, jen zvedlo úspory bohatších, a nepřímo tak podpořilo inflaci.
Sečteno, zváženo, podtrženo: nemuselo by se dnes škrtat ve zdravotnictví, sociálních službách ani bezpečnostních složkách skoro sedmdesát miliard, kdyby před rokem nepropadli Babiš, Fiala a Okamura zcela populistickému snižování daní, na němž vydělali zejména dobře a velmi dobře placení zaměstnanci. Ty peníze pak skončily zejména v bankovních vkladech, které za poslední dva roky narostly zcela bezprecedentně, případně v investičních nemovitostech, jejichž cena vyšplhala o desítky procent.
Tohle je totiž česká politika posledních třiceti let v kostce. V ideologickém nadšení, bez řádné oponentury a bez relevantních výpočtů dopadů schválíme nějakou báječnou číčovinu, abychom ji za rok za dva horko těžko a nepříliš úspěšně napravovali. Od solárních dotací přes nekontrolované exekuce až po snižování daní. Vpravdě kormutlivé až beznadějné je pak zjištění, že se to děje zas a znova, i když z vlády vyžene Mažňáka a zvolíte si Losnu. Nebo obráceně.
