arně jsem pokaždé namítal, že vánoční dny jsou svátky míru a klidu a že psaní spousty adres, olizování známek a čekání v nekonečné frontě na poště mi tyto dny jen kazí. „Přáním dáváme najevo, že na lidi myslíme,“ pravila důrazně pokaždé žena.
Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že bych na lidi myslel určitě víc, kdybych se každoročně nemusel účastnit této akce, a nezatajil jsem jí ani to, že naopak k adresátům ztrácím vztah, pokud je musím o své srdečnosti každý rok písemně ujišťovat. Když mi připomněla, že také příbuzní, přátelé a známí nám každoročně posílají svá přání, navrhl jsem jí, jak by se celá věc dala snadno vyřešit: stačilo by skončit s touto podivnou tradicí.
|
"Za jeho jedno „šťastné prožití“, které zůstalo bez odezvy, označil strýc příbuzného červenou hvězdičkou. Dvěma označoval jména těch, jimž psal už dvakrát." |
Pak bychom ani my už nedostali spousty pohledů s každoročně stejně zasněženou větví a skleněnou koulí, se zamrzlým rybníčkem nebo jmelím.
Jednou jsem dospěl dokonce do takového stavu, že jsem ji upozornil i na to, že jmelí je parazitní rostlina. Přesto jsem nikdy neuspěl. Zatímco jsem se každoročně snažil vyhnout této akci, žena už pečlivě vybírala vhodná přání.
Pohled, který se hodil pro daňového poradce, nepřipadal rozhodně v úvahu pro přátele. Zatímco daňovému odborníkovi nebo zubaři bylo možno poslat zasněženou lesní krajinu se zvoncem (který měl zřejmě také symbolizovat konec pracovní doby), pro přátele bylo nutno najít náročnější a výtvarně hodnotnější motivy.
Nejvíce obezřetnosti však vyžadovala vánoční přání rodině. Každý obrázek a i text musel být jiný, abychom se některého člena rodiny nedotkli. Neuvážený výběr mohl mít velmi nepříjemné následky. Přesvědčili jsme se o tom, když nám jednou došly Eiffelovy věže (mylný odhad počtu rodinných členů) a když jsme museli bratranci poslat náhradní přání. Šlo o vánoční stromek s umělým sněhem a bílými řetězy.
Když jsme se po čase sešli na pohřbu příbuzného (který si každé Vánoce pletl naši adresu a jehož mnoha razítky ozdobené Jezulátko nám pošta proto doručovala vždy až v únoru), dal nám bratranec najevo, že viděl u sestřenice Eiffelovku. Žena se omlouvala a snažila se nedopatření samozřejmě vysvětlit, ale vztahy už nebyly nikdy takové jako dříve.
Největší opatrnost vyžadoval výběr přání pro strýce, k němuž měla žena citový vztah, neboť jí koupil -jako malé - na Mikuláše cukrovou vatu. Býval zaměstnán na berním úřadě a v penzi měl jen jediného koníčka: věnoval se vánočním přáním.
Vedl si nejen pečlivě seznamy adresátů, ale kontroloval a odškrtával každý rok jména těch, jimž sám přání poslal. Kromě toho označoval adresáty, kterým přál a kteří mu nepřáli. Za jedno zanedbání - (které patrně kdysi odpovídalo poslednímu čtvrtletnímu předplatnému daně z obratu) - za jeho jedno „šťastné prožití“, které zůstalo bez odezvy, označil příbuzného červenou hvězdičkou. Dvěma označoval jména těch, jimž poslal už dvakrát „všecko nejlepší“, aniž se od nich dočkal potvrzení ve formě „radosti a spokojenosti“. Tři hvězdičky znamenaly, že marně odeslal „hodně zdraví“, dokonce ve třech vyhotoveních, a přesto se nedočkal potvrzení zásilky. Tři hvězdičky byly také poslední upomínkou. Pokud se příbuzný nepolepšil, vyřadil ho ze seznamu a zapsal ho na zvláštní černou listinu.
Myslím si, že bylo štěstí, že strýc už byl v penzi a nepracoval už na berním úřadě, protože by dal provinilcům patrně pokutu. Hned po Vánocích prováděl uzávěrky, třídil došlá přání a pátral po nových adresách těch, jimž je pošta nemohla doručit, protože změnili bydliště.
|
"Sděluji všem příbuzným, přátelům i známým, že všechna naše vánoční přání, která dostali v posledních patnácti letech, psala jen má žena." |
Domnívám se, že někteří příbuzní se přestěhovali právě proto, že už nesnášeli jeho tradiční vánoční pohled s tajícím sněhulákem a lahví piva. To přání koupil velmi výhodně a ve velkém množství od firmy, která zkrachovala (jistě oprávněně, kvůli sněhulákovi), a posílal je pak pravidelně všem příbuzným po celou řadu let.
Jeden čas se v rodině proslýchalo, že dokonce kontroluje i datum odeslání, aby zjistil, kdo mu přeje včas ke dni a kdo se opozdil ve sváteční lhůtě. Ačkoli šlo o neověřenou informaci, posílali mu někteří členové rodiny pro jistotu hodně zdraví a spokojenosti expres, a to už počátkem prosince.
Během let jsme od berního strýce dostali k Vánocům celkem devět sněhuláků s lahví piva.
Desátého už odeslat nestihl.
V té době mi však už bylo padesát let.
Při pohledu na došlé parte jsem si uvědomil, že život není věčný. Cítil jsem, že Vánoce přicházejí a opět odcházejí a nabyl jsem konečně odvahu k rozhodnutí: oznámil jsem ženě, že už se nebudu nikdy podílet na každoroční akci, kterou považuji už dávno za zbytečnou a která ve mně budí čím dál tím větší pocit marnosti.
Řekl jsem jí, že strýcův odchod je pro mne také zprávou o čase. O jeho naplnění, účelu a hlubším smyslu. A přiznal jsem, že jsem strýcovi za toto poselství velmi vděčen. K mému překvapení to zapůsobilo. Od té doby už nemusím psát žádná přání a mám opět rád Vánoce jako v dětství.
Protože jsem však mezitím překročil další věkovou hranici a protože jsem si vědom toho, že člověk nemá vůči svým bližním nic tajit ani předstírat, sděluji touto cestou všem příbuzným, přátelům i známým, že všechna naše vánoční přání, která dostali v posledních patnácti letech, psala jen má žena.
Zároveň je však spěchám ujistit, že můj podpis vždy byl a je míněn zcela upřímně.
