Když z těchto důvodů zrušil Fidel Castro před několika desetiletími na Kubě svátky narození Krista, netušil tento neomylný komunistický vůdce, jak hluboce se mýlí. Pracovní úsilí klesalo na přelomu roku natolik, že se nakonec ukázalo efektivnějším vrátit tradičně katolickým Kubáncům jejich Vánoce a na pole je hnát až v lednu.
Svátky se v 90. letech obnovily a sklizeň třtiny byla opět lepší. Je to divné, ale je to tak.
Ostatně i mnohem radikálnější sovětští sociální inženýři museli pro odmítaného Ježíška najít adekvátní náhradu a opatřit ji nějakým tím (aspoň) pohádkovým tajemnem. A tak se do Sovětského svazu v pravidelních ročních cyklech vracel laskavý a bodrý děda Mráz. I v této sovětské variantě novoročních svátků přitom ale Vánoce zůstaly nenápadně obsaženy, a to v jednom ze svých nejviditelnějších symbolů: zdobily se stromky.
Faktem nicméně je, že jak Kubánci, tak Rusové mají za sebou silnou křesťanskou tradici a počet lidí hlásících se k církvi (ať už katolické či pravoslavné) byl i přes tuhý komunismus poměrně vysoký. Jenže v Česku je tomu jinak. A to i v tom současném, postkomunistickém, svobodném, kde se i přes uvolnění poměrů hlásí k některé z oficiálních věrouk jen necelá třetina obyvatel.
Konzum... Ale i kostel
Každoročně se zvláště před Vánoci ozývají hlasy, které upozorňují na tuzemskou duchovní bídu a kritizují povrchní a konzumní styl svátečních příprav i samotných svátků. Vskutku, obchodníci - byť nejen u nás - zdobí ve vidině zisků stromky a rozsvěcují betlémské hvězdy už hluboko před adventem.
Letos s tím přišli zase o pár dní dříve - už na přelomu září a října.
Do hlučných, nepřehlédnutelných a mnohdy i nevkusných předvánočních lákadel se investují nemalé sumy. Odborníci tvrdí, že výdaje firem na předvánoční reklamu se zvyšují o třetinu až polovinu. A také že Češi za letošní Vánoce utratí zas o něco více: o čtyři až pět procent.
I to je zřejmě důvod, proč přišla Česká biskupská konference na přelomu listopadu a prosince s prohlášením, kde varuje před neopodstatněným zadlužováním, „Damoklovým mečem půjček“, píše o „otroctví spotřebního žentouru“ a „zotročení konzumem“. Jde ale vskutku jen o čirý a opovrženíhodný konzum bez duchovního náboje?
Trh a jeho reakce jsou jen jednou složkou celého (před)vánočního fenoménu. A jestliže platí, že reakce trhu odrážejí společenské nálady a potřeby, pak to znamená, že za předvánoční nákupní horečkou rozhodně není nedostatek smyslu pro Vánoce. Naopak.
Ostatně nejen v nábožensky pouze „dvaatřicetiprocentním“ Česku, ale rovněž i u jeho šedesáti- a víceprocentních sousedů na Slovensku, v Polsku, Německu a Rakousku charakterizuje předvánoční atmosféru nákupní shon. A tak svědčí veliké sumy, které se na předvánočním trhu točí, také o tom, že křesťanské Vánoce patří i v tuzemsku k svátkům nejoblíbenějším.
Se vším, co k nim patří. Jakkoli se to v zemi, kde se ke křesťanství hlásí sotva každý třetí člověk, může jevit divné.
České kostely, během roku poloprázdné, se každoročně na Štědrý den o půlnoci plní k prasknutí. A z logiky věci vyplývá, že se plní převážně právě těmi lidmi, kteří během obvyklého roku žehrají na nenasytnou katolickou církev, o které slyší jen tehdy, když chce po státu majetek. Přesto mnoho těchto „konzumních“ lidí o Vánocích odloží svou náboženskou nevraživost a pokorně zamíří do křesťanských svatostánků, uctivě naslouchat liturgickým zpěvům a potřást si rukama při pozdravení pokoje.
Přípravy na Štědrý večer prostě mohou být sebevíce hektické, to ale nijak nevyvrací, že jejich smyslem je, či aspoň chce být, klidné a laskavé vánoční rozpoložení. V domácnostech se může hromadit sebevíce zboží od jídla po drahé dary - nic to nemění na tom, že cílem takového shánění je zajistit vánoční pohodu a způsobit radost druhým.
A to se přece také vejde do představ Benedikta XVI., který nyní před Vánoci upozornil, že „opravdovým vánočním dárkem je radost“. Byť má papež jistě pravdu, že radost lze vyjádřit „i jednoduše, třeba úsměvem, gestem, pomocí či odpuštěním“, a ne jen „drahými dary, které stojí čas a peníze“.
Popletená povaha legendy
Bez tradic, rituálů a symbolů se člověk neobejde. To je historický, společenský i psychologický fakt. Paradoxně to nejhmatatelněji potvrdil právě materialistický komunismus.
Ať už tím, že musel - nikoli mohl nebo chtěl! - zavádět nové svátky, či tím, jak spontánně v něm kvetl kult osobnosti. Jestliže ale současný evropský hodnotový systém a společenské zvyklosti dva tisíce let rostly a zrály v tradici křesťanství, byť s sebou historicky nesla vedle dobrého i špatné, budou to každoročně znovu a znovu křesťanské rituály a symboly, které budou patřit k těm nejsrozumitelnějším a vždy znovu vyhledávaným.
A to se přirozeně týká i těch, kteří se za křesťany nepovažují. V náboženském smyslu jimi snad nejsou, kulturně ale nemohou nebýt. Na tom zkrátka není nic divného.
Ostatně, pokud jde o samotné náboženské založení, nikoli o vnější příslušnost k té či oné věrouce, pak se i v Česku jedná o dvoutřetinovou složku obyvatel. Podle statistickosociologického projektu Aufbruch se totiž za věřící v Česku považuje 44 procent lidí.
Za výslovně nevěřící se naopak označilo jen 27 procent (!). Fakt, že veřejně se k náboženství hlásí jen třetina Čechů, tedy vůbec nesvědčí o jejich duchovní nezralosti či zaostalosti. Řečeno opět hantýrkou trhu, chyba není na straně poptávky, ale nabídky.
A tak se nakonec jako divná jeví spíš role „distributorů“. Snad je ale popletla sama povaha vánoční legendy. Vypráví totiž příběh o narození Božího syna, a ten, jak známo, provází řada zázraků a divů (slovo s původem v indoevropském deivos, což znamená božský). Příběh tedy rovněž můžeme označit za divný. Smysl tohoto formálně stejného výrazu ale bude jinde: tam, kde má být.
Svátky se v 90. letech obnovily a sklizeň třtiny byla opět lepší. Je to divné, ale je to tak.
Ostatně i mnohem radikálnější sovětští sociální inženýři museli pro odmítaného Ježíška najít adekvátní náhradu a opatřit ji nějakým tím (aspoň) pohádkovým tajemnem. A tak se do Sovětského svazu v pravidelních ročních cyklech vracel laskavý a bodrý děda Mráz. I v této sovětské variantě novoročních svátků přitom ale Vánoce zůstaly nenápadně obsaženy, a to v jednom ze svých nejviditelnějších symbolů: zdobily se stromky.
Faktem nicméně je, že jak Kubánci, tak Rusové mají za sebou silnou křesťanskou tradici a počet lidí hlásících se k církvi (ať už katolické či pravoslavné) byl i přes tuhý komunismus poměrně vysoký. Jenže v Česku je tomu jinak. A to i v tom současném, postkomunistickém, svobodném, kde se i přes uvolnění poměrů hlásí k některé z oficiálních věrouk jen necelá třetina obyvatel.
Konzum... Ale i kostel
Každoročně se zvláště před Vánoci ozývají hlasy, které upozorňují na tuzemskou duchovní bídu a kritizují povrchní a konzumní styl svátečních příprav i samotných svátků. Vskutku, obchodníci - byť nejen u nás - zdobí ve vidině zisků stromky a rozsvěcují betlémské hvězdy už hluboko před adventem.
Letos s tím přišli zase o pár dní dříve - už na přelomu září a října.
Do hlučných, nepřehlédnutelných a mnohdy i nevkusných předvánočních lákadel se investují nemalé sumy. Odborníci tvrdí, že výdaje firem na předvánoční reklamu se zvyšují o třetinu až polovinu. A také že Češi za letošní Vánoce utratí zas o něco více: o čtyři až pět procent.
I to je zřejmě důvod, proč přišla Česká biskupská konference na přelomu listopadu a prosince s prohlášením, kde varuje před neopodstatněným zadlužováním, „Damoklovým mečem půjček“, píše o „otroctví spotřebního žentouru“ a „zotročení konzumem“. Jde ale vskutku jen o čirý a opovrženíhodný konzum bez duchovního náboje?
Trh a jeho reakce jsou jen jednou složkou celého (před)vánočního fenoménu. A jestliže platí, že reakce trhu odrážejí společenské nálady a potřeby, pak to znamená, že za předvánoční nákupní horečkou rozhodně není nedostatek smyslu pro Vánoce. Naopak.
Ostatně nejen v nábožensky pouze „dvaatřicetiprocentním“ Česku, ale rovněž i u jeho šedesáti- a víceprocentních sousedů na Slovensku, v Polsku, Německu a Rakousku charakterizuje předvánoční atmosféru nákupní shon. A tak svědčí veliké sumy, které se na předvánočním trhu točí, také o tom, že křesťanské Vánoce patří i v tuzemsku k svátkům nejoblíbenějším.
Se vším, co k nim patří. Jakkoli se to v zemi, kde se ke křesťanství hlásí sotva každý třetí člověk, může jevit divné.
České kostely, během roku poloprázdné, se každoročně na Štědrý den o půlnoci plní k prasknutí. A z logiky věci vyplývá, že se plní převážně právě těmi lidmi, kteří během obvyklého roku žehrají na nenasytnou katolickou církev, o které slyší jen tehdy, když chce po státu majetek. Přesto mnoho těchto „konzumních“ lidí o Vánocích odloží svou náboženskou nevraživost a pokorně zamíří do křesťanských svatostánků, uctivě naslouchat liturgickým zpěvům a potřást si rukama při pozdravení pokoje.
Přípravy na Štědrý večer prostě mohou být sebevíce hektické, to ale nijak nevyvrací, že jejich smyslem je, či aspoň chce být, klidné a laskavé vánoční rozpoložení. V domácnostech se může hromadit sebevíce zboží od jídla po drahé dary - nic to nemění na tom, že cílem takového shánění je zajistit vánoční pohodu a způsobit radost druhým.
A to se přece také vejde do představ Benedikta XVI., který nyní před Vánoci upozornil, že „opravdovým vánočním dárkem je radost“. Byť má papež jistě pravdu, že radost lze vyjádřit „i jednoduše, třeba úsměvem, gestem, pomocí či odpuštěním“, a ne jen „drahými dary, které stojí čas a peníze“.
Popletená povaha legendy
Bez tradic, rituálů a symbolů se člověk neobejde. To je historický, společenský i psychologický fakt. Paradoxně to nejhmatatelněji potvrdil právě materialistický komunismus.
Ať už tím, že musel - nikoli mohl nebo chtěl! - zavádět nové svátky, či tím, jak spontánně v něm kvetl kult osobnosti. Jestliže ale současný evropský hodnotový systém a společenské zvyklosti dva tisíce let rostly a zrály v tradici křesťanství, byť s sebou historicky nesla vedle dobrého i špatné, budou to každoročně znovu a znovu křesťanské rituály a symboly, které budou patřit k těm nejsrozumitelnějším a vždy znovu vyhledávaným.
A to se přirozeně týká i těch, kteří se za křesťany nepovažují. V náboženském smyslu jimi snad nejsou, kulturně ale nemohou nebýt. Na tom zkrátka není nic divného.
Ostatně, pokud jde o samotné náboženské založení, nikoli o vnější příslušnost k té či oné věrouce, pak se i v Česku jedná o dvoutřetinovou složku obyvatel. Podle statistickosociologického projektu Aufbruch se totiž za věřící v Česku považuje 44 procent lidí.
Za výslovně nevěřící se naopak označilo jen 27 procent (!). Fakt, že veřejně se k náboženství hlásí jen třetina Čechů, tedy vůbec nesvědčí o jejich duchovní nezralosti či zaostalosti. Řečeno opět hantýrkou trhu, chyba není na straně poptávky, ale nabídky.
A tak se nakonec jako divná jeví spíš role „distributorů“. Snad je ale popletla sama povaha vánoční legendy. Vypráví totiž příběh o narození Božího syna, a ten, jak známo, provází řada zázraků a divů (slovo s původem v indoevropském deivos, což znamená božský). Příběh tedy rovněž můžeme označit za divný. Smysl tohoto formálně stejného výrazu ale bude jinde: tam, kde má být.
