Francie byla vždy v čele těch, kterým rozšiřování EU přišlo nevhod. Pád železné opony, sjednocení Německa a návrat zemí ze sovětské zóny nefiguroval v jejich plánech. Vyrušoval je z budování stále těsnější a homogennější unie, s Francií v roli nezpochybňovaného politického hegemona. Od počátku se proto snažili integraci postkomunistických zemí všemožně blokovat a zdržovat ji vymýšlením různých paralelních struktur.
Když se jim nepodařil zabránit rozšíření NATO, prohlásil alespoň prezident Chirac, že na něj nedá „ani centim“. Jeho proslulá pozdější slova o tom, že jsme „propásli příležitost mlčet,“ dokreslují, jak obtížně Francouzi tráví představu, že v Evropě není po jejich.
K této letité averzi se v případě předsednictví přidal ještě aktuální motiv: jakožto zastánce zřízení funkce evropského prezidenta potřebovala Francie dokázat, že dosavadní rotující předsednictví v rukou malé, nezkušené země nemůže uspět.
To se jí za mocného přispění Jiřího Paroubka zdařilo. Ale i Topolánek v té míře, v jaké je spoluzodpovědný za pád své vlády, znehodnotil to, co se mu na evropské půdě povedlo, mezi což patří právě čelení francouzskému protekcionismu a teatrálnímu aktivismu (ve francouzském tisku nazývaném „dynamismus“).
Poučení je jasné. Žádný duch evropské vzájemnosti v unijní politice nepanuje – každý používá Evropu pro sebe, hraje sám za sebe a pro své domácí publikum, neboť od něj se odvíjí jeho síla. Podlézáním se tu nedosáhne nic, francouzská pochvala je jen měřítkem bezvýznamnosti.
Když se jim nepodařil zabránit rozšíření NATO, prohlásil alespoň prezident Chirac, že na něj nedá „ani centim“. Jeho proslulá pozdější slova o tom, že jsme „propásli příležitost mlčet,“ dokreslují, jak obtížně Francouzi tráví představu, že v Evropě není po jejich.
K této letité averzi se v případě předsednictví přidal ještě aktuální motiv: jakožto zastánce zřízení funkce evropského prezidenta potřebovala Francie dokázat, že dosavadní rotující předsednictví v rukou malé, nezkušené země nemůže uspět.
To se jí za mocného přispění Jiřího Paroubka zdařilo. Ale i Topolánek v té míře, v jaké je spoluzodpovědný za pád své vlády, znehodnotil to, co se mu na evropské půdě povedlo, mezi což patří právě čelení francouzskému protekcionismu a teatrálnímu aktivismu (ve francouzském tisku nazývaném „dynamismus“).
Poučení je jasné. Žádný duch evropské vzájemnosti v unijní politice nepanuje – každý používá Evropu pro sebe, hraje sám za sebe a pro své domácí publikum, neboť od něj se odvíjí jeho síla. Podlézáním se tu nedosáhne nic, francouzská pochvala je jen měřítkem bezvýznamnosti.
