Francie byla vždy v čele těch, kterým rozšiřování EU přišlo nevhod. Pád železné opony, sjednocení Německa a návrat zemí ze sovětské zóny nefiguroval v jejich plánech. Vyrušoval je z budování stále těsnější a homogennější unie, s Francií v roli nezpochybňovaného politického hegemona. Od počátku se proto snažili integraci postkomunistických zemí všemožně blokovat a zdržovat ji vymýšlením různých paralelních struktur.
Když se jim nepodařil zabránit rozšíření NATO, prohlásil alespoň prezident Chirac, že na něj nedá „ani centim“. Jeho proslulá pozdější slova o tom, že jsme „propásli příležitost mlčet,“ dokreslují, jak obtížně Francouzi tráví představu, že v Evropě není po jejich.
K této letité averzi se v případě předsednictví přidal ještě aktuální motiv: jakožto zastánce zřízení funkce evropského prezidenta potřebovala Francie dokázat, že dosavadní rotující předsednictví v rukou malé, nezkušené země nemůže uspět.
To se jí za mocného přispění Jiřího Paroubka zdařilo. Ale i Topolánek v té míře, v jaké je spoluzodpovědný za pád své vlády, znehodnotil to, co se mu na evropské půdě povedlo, mezi což patří právě čelení francouzskému protekcionismu a teatrálnímu aktivismu (ve francouzském tisku nazývaném „dynamismus“).
Poučení je jasné. Žádný duch evropské vzájemnosti v unijní politice nepanuje – každý používá Evropu pro sebe, hraje sám za sebe a pro své domácí publikum, neboť od něj se odvíjí jeho síla. Podlézáním se tu nedosáhne nic, francouzská pochvala je jen měřítkem bezvýznamnosti.
- 20. června 2009 9:33