Když politik vykročí na kariérní žebřík, mají přátelé i nepřátelé v jeho okolí možnost „proklepnout“ si ho. Jak stoupá výš, je vystaven pozornosti širšího okruhu lidí a médií, takže vyjdou najevo všechny jeho kvality i kostlivci ve skříni. Nejde jen o to, že novináři na někoho tzv. vytahují špínu.
Když Jiří Paroubek oznámí, že hodlá Severočechy ve volbách obdarovat populární zpěvačkou, a místní organizace ČSSD se ozvou, že jim ten nápad skvělý nepřipadá, jde o stejný proces.
Takže ambicióznímu politikovi by se nestalo, že by dva dny před nástupem do funkce ministra zjistil, že nemá české občanství. To by si politik v rámci nekonečného promýšlení své cesty nahoru již dávno ošetřil.
Také případ designovaného ministra kultury dobře ilustruje význam a fungování politického síta. To, že se v listopadu 1989 projevoval jako agresivní komunista, Václav Riedlbauch buď považuje za „promlčené“, anebo v tom nevidí problém. A ani jeho, ani jeho sponzory asi nenapadlo to řešit. Část veřejnosti včetně té kulturní, jíž má být ministr partnerem, v tom však problém vidí.
Tady je ale třeba připojit důležitou doušku: je docela dobře možné, že nešlo o žádný kiks. Že paroubkovci o Riedlbauchově režimním angažmá vědí vše, ale v jejich očích není co řešit. Ostatně zachoval by se někdejší náměstek RaJ Paroubek, jenž 17. listopad strávil v blahosklonném nezájmu o věci veřejné v restauraci, tehdy na Riedlbauchově místě jinak?
Socialisté již přivedli k moci staré kádry v krajích a nemají proč v tom nepokračovat po podzimních volbách, jež se chystají vyhrát. Antikomunistická veřejnost by se měla přestat divit. Bylo jí jasně dáno na srozuměnou, že platnost jejích argumentů pro sociálnědemokratické voliče vypršela.
Když Jiří Paroubek oznámí, že hodlá Severočechy ve volbách obdarovat populární zpěvačkou, a místní organizace ČSSD se ozvou, že jim ten nápad skvělý nepřipadá, jde o stejný proces.
Takže ambicióznímu politikovi by se nestalo, že by dva dny před nástupem do funkce ministra zjistil, že nemá české občanství. To by si politik v rámci nekonečného promýšlení své cesty nahoru již dávno ošetřil.
Také případ designovaného ministra kultury dobře ilustruje význam a fungování politického síta. To, že se v listopadu 1989 projevoval jako agresivní komunista, Václav Riedlbauch buď považuje za „promlčené“, anebo v tom nevidí problém. A ani jeho, ani jeho sponzory asi nenapadlo to řešit. Část veřejnosti včetně té kulturní, jíž má být ministr partnerem, v tom však problém vidí.
Tady je ale třeba připojit důležitou doušku: je docela dobře možné, že nešlo o žádný kiks. Že paroubkovci o Riedlbauchově režimním angažmá vědí vše, ale v jejich očích není co řešit. Ostatně zachoval by se někdejší náměstek RaJ Paroubek, jenž 17. listopad strávil v blahosklonném nezájmu o věci veřejné v restauraci, tehdy na Riedlbauchově místě jinak?
Socialisté již přivedli k moci staré kádry v krajích a nemají proč v tom nepokračovat po podzimních volbách, jež se chystají vyhrát. Antikomunistická veřejnost by se měla přestat divit. Bylo jí jasně dáno na srozuměnou, že platnost jejích argumentů pro sociálnědemokratické voliče vypršela.
