Středa 8. května 2024, Den vítězství
130 let

Lidovky.cz

MATYÁŠOVÁ: Winton účinkoval v němohře

Názory

  14:00
Možná jsem do úterý byla naivní, ale jednou ze základních rolí novináře je informovat o událostech. A naslouchat příběhům. To byl důvod, proč jsem si podala žádost o akreditaci na předání ocenění Sira Nicholase Wintona na Pražském hradě.

Tohle byl náš "výhled" do Trůnního sálu, kde se konala ceremonie. My jsme mohli leda koukat na obrazovku, kde byl přímý přenos. Toto je ještě pár vteřin před začátkem přenosu, kdy stále doufáme, že někdo zapne zvuk. foto: Judita Matyášová, Lidové noviny

Příběhům „jeho“ dětí se věnuji dvanáct let a s řadou z nich se znám osobně. Pozvali mě na několik jejich setkání, i v předvečer úterní ceremonie. „Však se tam zítra uvidíme,“ loučili jsme se v pondělí, kdy jsem z Hradu dostala e-mail, potvrzující akreditaci.

Stálo v něm, že si mám vyzvednout akreditaci od 13:00 do 14:30. Jak dlouho bude akce trvat, kdy bude možnost mluvit s oceněným nebo s pamětníky, jsem se z e-mailu nedozvěděla.

ČTĚTE TAKÉ:

Jen toto: „Potvrzujeme tímto, že Vaše akreditace na slavnostní ceremoniál předání státního vyznamenání v Trůnním sále Pražského hradu dne 28. října 2013 je platná. Z kapacitních důvodů budete moci ceremoniál sledovat z Brožíkova salonu.“ Zvláštní termín…myslela jsem, že 28. říjen 2013 už byl.

Akreditaci jsem si vyzvedla ve 14 hodin a k tomu jsem dostala bonus: informaci o tom, že nebude možnost s pamětníky promluvit. „To my nezajišťujeme. My organizujeme jen ceremonii a co budou dělat pak, to nevíme,“ sdělila žena u akreditací. Nejen já, ale také ostatní kolegové jsme byli v šoku. „Co tam teda budeme dělat, když s nikým nemůžeme mluvit?“ Člen ochranky nás rozděluje: „... takže fotografové půjdou do Trůnního sálu a píšící do Brožíkova. Jakmile to skončí, musíte okamžitě opustit sál.“ Jdeme jako ovce na popravu. Stoupáme po schodech k sálu a diskutujeme o tom, co nás vlastně čeká.

V Brožíkově salonu si nás přebírá těhotná slečna, snad z tiskového oddělení. Zpovzdálí sleduje naše rozčarování. Na ni si nikdo nedovolí řvát, ale všichni jsme vzteky bez sebe. Pětadvacet novinářů rezignovaně usedá před velkou televizní obrazovku. „Tak tady se můžete dívat,“ říká ochrankář tónem, jako když dětem pouští večerníček. Nevidím smysl v tom, abych tu zůstávala. Ptám se ho, zda můžeme odejít? „Ne, to nejde, všichni tu musíte zůstat až do konce, 45 minut.“ A kdybych chtěla na záchod? „Ne.“

Odpočítávám minuty do začátku přímého přenosu a vyhlížím někoho, kdo zapne zvuk televize. „Ne, to nesmíme, zvuk by rušil průběh akce v Trůnním sále,“ špitne těhotná žena. „Cože?“ nevěřím ani já, ani mí kolegové. Takže kdokoliv v republice může sledovat přímý přenos v televizia my sledujeme němohru. Možná by ji 105letý Nicholas Winton dokonce ocenil, ostatně němý film sám pamatuje. V roce 1929 si mimo jiné do svého deníku zapsal: „Šli jsme s Hetheringtonovými všichni na mluvený film. Má úžasné možnosti, vůbec si však nejsem jist, jestli se uchytí.“ Toto úterý se na Pražském hradě neuchytil...

Beze zvuku se člověk soustředí na detaily, určitým způsobem je to masochistická záliba. Třeba na to, že Winton nemá tlumočnická sluchátka. A tak může asi jen odezírat ze rtů češtinu, kterou neovládá.