Za smrtelné nehody mohou lidé, ne stromy

Stejně jako  Luboš Palata jsem přesvědčen, že kácet hromadně aleje kolem silnic takzvaně z bezpečnostních důvodů je přinejmenším nedomyšlenost a alibismus, nechci-li podezřívat z něčeho ještě horšího. Vždyť jistý typ řidičů se vlastní vinou dokáže trefit doslova do čehokoliv. Do zdí domů, do mostních pilířů, do sloupů veřejného osvětlení, do zastávek MHD. Dokonce i na přejezdu do jedoucího vlaku. Ale pryč musí právě jen ty stromy.
Na křižovatce silnice I.třídy v obci Pihel na Českolipsku došlo před léty k tragické nehodě. Skupina mladíků tu zahynula po nárazu autem do autobusové čekárny. Mluvilo se o té tragédii celé měsíce, snad i proto, že někteří z nich byli ze známých místních rodin. Jednalo se samozřejmě i tom, jak něčemu podobnému do budoucna předejít, protože k nehodám tu docházelo častěji. Dnes je široká vozovka upravena, rozdělena a zúžena ostrůvky, už se tam nedá závodit. Avšak ani v okamžiku nejvypjatějších emocí těsně po nehodě nikdo nepřišel s  nápadem zbourat „provinilou“ čekárnu.
Zato za několik let silničáři s myšlenkou na vykácení aleje krásných staletých stromů v téže obci, jen o pár set metrů dál. A aby jim jejich plán náhodou někdo nemohl zhatit, než ho stihnou celý realizovat, dopustili se něčeho neuvěřitelného. Každému z mohutných listnáčů udělali kolem dokola kmene hluboký zářez. Úhyn stromů už byl pak jen otázkou času. Padly a za nějaký čas došlo v obci k nové tragédii. Za horkého a dusného dne vjel náhle postarší řidič do protisměru a v plné rychlosti se srazil s jiným autem. Následky byly strašlivé. Obě auta plná mrtvých. Hovořilo se, že viník nehody byl těsně před srážkou postižen infarktem. Nelze si nepoložit otázku, zda stinná alej, kdyby nebyla pokácena, nemohla zdravotnímu kolapsu a následnému neštěstí zabránit…