Soudkyně bude asi milovnicí kanadského humoristy Stephena Leacocka, který v jednom svém textu napsal, že za zastřelení sluhy má být udělena pokuta za rušení veřejného pořádku. V tomto duchu můžeme čekat, že policistu jeho nadřízený potrestá za to, že nebyl schopen řidiče bleskurychle vytáhnout z auta, zpacifikovat jej chvaty do bezvědomí a zničit dokonale videozáznam.
Situace není legrační ani náhodou. Kdyby nebohý řidič-civilista neměl na svou obranu celou policejní akci nahranou, víme, jak by to dopadlo – na lavici obžalovaných by seděl on, nikoli nepříčetný policista. Copak soudkyně nechápe míru společenské nebezpečnosti takového chování? Jak je vůbec možné, že tak psychicky labilní jedinec může být elitním policistou? Co je to za chudáčka, když nad sebou ztratí kontrolu při prvním dopravním incidentu? Neměl by náhodou tento muž a jemu podobní z ozbrojených složek odejít? A pokud je to, co se před rokem v září stalo v Plzni, normální, jakým výběrem a výcvikem procházejí zájemci o práci u policie? Jak se zkoumá jejich psychická odolnost?
Máme-li mít za to, že plzeňský incident byl víceméně v pořádku, protože je jen na nějakou důtku či pokárání, pak jen čekáme, až nějaký podobný vytočený frustrát někoho zastřelí služební zbraní, „protože blbě čuměl“. Bohužel náš stát se chová sebedestruktivně, občané to pochopitelně vnímají s velikou nevolí a chovají se podle toho, například u voleb. Policejní násilí je přípustné pouze za jasných a zákonem daných podmínek, kdo to není schopen respektovat, nemá u policie co dělat. Kombinace násilnického policajta a benevolentní soudkyně škodí demokracii víc než tisíc extremistů.
