Posmívat se panu Kejvalovi je jako smát se invalidům, tedy je to kruté a neetické. Sportovci nevědí, že diskuse probíhá tak, že si lidé vyměňují názory, rozdílná stanoviska, zvolí nějaký mechanismus pro definitivní verdikt a nahrávání je až na konci.
ZVĚŘINA: Genderová metla. Ideologické vidění světa znemožňuje komunikaci |
V tomto případě by musel rozhodovat parlament. Inovátorům asi nedošlo, že jakákoli změna podoby hymny může být pro spoustu lidí pošpiněním tradice a její devalvací. Máme měnit hymnu jen proto, že hrstce sportovních funkcionářů připadá krátká a málo bojovná? A jak často ji máme měnit? Až nám vydají pokyn sportovci? A co další zájmové skupiny, co stanovisko tripartity, co názor třeba Akademie věd?
To, co olympionici připravili jako alternativní hymnu, je tak špatné, že to bezpečně a na mnoho let znemožní jakékoli pokusy o případnou změnu. Odpor je obrovský a autentický, olympijská verze se líbí jenom těm, kteří ji zadali, a Kateřině Valachové. Hymna se s pravděpodobností hraničící s jistotou měnit nebude, ale olympijský výbor na sebe upozornil a spousta lidí se táže, proč sportovci, věčně si stěžující na nedostatek peněz, vydávají prostředky na takovou aktivitu. Nemají těch peněz nakonec přebytek?
Dalším problémem je volba upravovatele. Každý má nárok na svůj vkus a chápeme, že sportovec hudbě rozumět nemusí, nicméně by ten, kdo za změnou stojí, měl mít tolik zmužilosti, aby ustál kritiku. Upravovatel hymny Miloš Bok prská jako potrefená primadona: „Co si myslí o sobě ten ministr? Kdo si myslí, že je? Ať něco složí a pak ať se vyjadřuje...“ Jestli to skladateli Bokovi nedošlo, pak kritizovat jeho dílo může každý, máme svobodu slova, a navíc ministr kultury je muzikolog, takže jeho názor má svou relevanci.
„Diskuse“ o státní hymně přinesla několik poučení: za prvé kompetence sportovců ve věcech nesportovních je mikroskopická, za druhé hymnu měnit většina obyvatel nechce a za třetí funkcionáři olympijského výboru se nudí.
