Jenže z jiného pohledu je tvrzení o proflákaném čase pouhý konstrukt. Kolik lidí se těmhle aktivitám věnuje v nutných prostojích, asi výzkumníci nezjistili a nikdy nezjistí, také nikdy nezjistí, jak dlouho by zaměstnanec vydržel nepřetržitě osm hodin bez přestávky například vyplňovat nějaké formuláře či obsluhovat klienty a nezbláznil se z toho.
Další faktor, který hlídač se stopkami v ruce asi nikdy nepochopí, je tzv. přerovnávání v hlavě, to provozuje většina z pracujících, kteří se živí takzvaně hlavou.
Před nějakým rozhodnutím, před formulací stanoviska si prostě člověk udělá na chvilku přestávku a „srovná si to“. Může to vypadat hloupě, ale spousta z nás má tento pracovní postup zažitý a osvědčený. Samostatnou kapitolou pak zůstávají tvůrčí pracovníci, jejich produktivní čas nezměří nikdo, vždyť Newtona prý ke gravitační teorii ponouklo padající jablko a to rozhodně neseděl v laboratoři.
Posedlost snahou měřit vše, co změřit lze, není nová, stejně jako snaha proměnit bližního v co nejvýkonnějšího robota. Vždy však narazí na povahu člověka jako tvora, jehož výkonnost a tvůrčí potenciál výrazně spoluurčuje psychický stav. Výkonnost každého pracujícího nejlépe posílí vánoční odpočinek spojený s neměřitelnou pohodou.