Takže prosím, připravte se… a můžeme!“ Hlas z režie umlkne a dvě postavy za modrým a oranžovým stolečkem zvážní. Moderátor vítá diváky u 136. dílu vědomostní soutěže AZ-kvíz a představí první dva soutěžící. Pan František přijel z Kladna a pan Ctibor z Přerova. Oba vypadají klidně a vyrovnaně, zato vedle mě se dá nervozita skoro krájet. „Já mám trému jak o státnicích,“ špitne vedle mě paní Jitka a zkontroluje svého psíka pod židlí. „Hodný Ufo, hezky lehni!“ dodá a Ufo lehne. Pan Ctibor mezitím vybírá další z otázek. Důležité je správně odpovědět, ale také spojit všechny strany trojúhelníku, který obrazce s čísly otázek tvoří. Kdo propojí strany první, vyhrává, jinak vítězí ten, kdo má více správně zodpovězených otázek. Princip soutěže AZ-kvíz je důmyslný a jednoduchý zároveň, což je možná důvod toho, že se drží na obrazovkách České televize už třináctý rok. Jak se jmenuje drama Viktora Dyka, které zpracoval na motivy slavné knihy Miguela de Cervantese? Na obrazovce se v kolečku objeví tři počáteční písmena správné odpovědi – ZDQ – a dvacet sekund na odpověď rychle odtikává. „Nevím,“ pokrčí rezignovaně rameny pan Ctibor a paní Jitka zašeptá: „To je dobře. Už byl moc úspěšnej… Včera vyklep’ všechny, vyhrál čtyřikrát,“ vysvětluje, když se na ni překvapeně podívám. „Zmoudření Dona Quijota!“ oznámí správnou odpověď moderátor, když šanci odpovědět odmítne i druhý ze soutěžících, a pan Ctibor se chytí za hlavu, tohle přece ví... Studiem se nesou otázky ze všech myslitelných oborů a většinou následují správné odpovědi. Pan František využívá získané psychické převahy a jako první propojuje všechny strany trojúhelníku. Moderátor děkuje soutěžícím, kteří míří k židličkám, kde sedí připravena další dvojice. Pan František jen září. „Tak jsem to zvládl, a to jsem měl fakt obavy,“ oznamuje. „Díky všem, bylo to skvělé, jen tam propříště pak chvíli ještě zůstaneme stát a podáme si ruce, ano?“ ozve se vlídně káravý hlas režiséra a paní Jitka si otře čelo: „Za chvíli jdu já…“
Týpek posedlý zločinem
AZ-kvíz na první pohled rozhodně nevypadá jako nejúspěšnější vědomostní soutěž v historii české televize. Neřinčí tu hudba, moderátor nedělá dramatické pauzy a soutěžící nepláčou, nesedí tu ani žádná celebrita. AZ-kvíz, který se vysílá od roku 1997, je navíc na rozdíl od většiny u nás odvysílaných soutěží zcela původním formátem. Důležitou roli při natáčení kvízu hraje počítač s poměrně složitým softwarem. „Natáčení zatím odpadlo jen jednou. Nikdo nepředpokládal, že soutěž poběží tak dlouho, a počítače nebyly naprogramované na rok 2000. Když jsme přišli čtvrtého ledna, systém přestal fungovat a natáčení se zrušilo,“ vzpomíná moderátor Aleš Zbořil. Pořad uvádí se svou kolegyní Evou Macourkovou od samého začátku. Věk soutěžících se většinou pohybuje v kategorii padesát pět plus, ale výjimkou nejsou ani mladší ročníky. „Většinou je problém, když jsou hrozně vyděšení, radši mám soutěžící, co to neberou tak vážně,“ vysvětluje moderátor. A produkční si vzpomene na pána, který se samou radostí z výhry v hotelu opil tak, že nebyl schopen vstát na natáčení druhý den. Režisér si zase vybavuje vtipálka, který volil písmena stylem I jako idiot, V jako vražda, Z jako znásilnění. „Ten byl teda hodně divnej,“ shodne se s ostatními z produkce. Do soutěže se nehrnou lidé s vysokoškolským vzděláním, ale znalostmi tu překvapují poštovní doručovatelky, uklízečky a zahradníci. Mnozí z účastníků pracují na českých drahách... „Občas se stane, že soutěžící nechce prozradit své povolání. Často to jsou učitelé, kteří by asi měli pocit, že pokud prohrají, bude to ostuda. Nedávno tu byl pán, který nechtěl prozradit, čím se živí. Až po natáčení řekl, že vyrábí pomůcky na sado-maso, a nabízel mi výhodnou cenu, pokud bych měl zájem,“ vypráví Aleš Zbořil. Při otázce na své fanynky se pobaveně usměje. „Ale jo, dostávám dopisy od fanoušků. Mojí typické fanynce je něco kolem osmdesáti a má francouzské hole. Ale v těch dopisech mi většinou vyjadřují mateřské city.“
Ladislav Cmíral pracuje jako režisér AZ-kvízu dva roky. Úspěch pořadu vidí v jeho principu a v tom, že z vědomostních soutěží zbyl v televizi vlastně jediný. „Tady nejde ani tak o výhru jako spíš o to, vyzkoušet si a porovnat své znalosti s ostatními. Pokud má někdo velké štěstí a natrefí na dobrý jackpot, může vyhrát 20 tisíc korun, ale to je výjimka. Většinou vyhrává kolem čtyř pěti tisíc,“ vysvětluje režisér. „Soutěž tohoto typu láká spíš starší lidi. A výhodou je fakt, že není drahá na výrobu.“ K absolvování přijímacího konkurzu do kvízu přijíždějí zájemci klidně i přes půl republiky. „Jedna paní na natáčení dojíždí stopem z Aše. Je až záhadou, že to stíhá přesně načas,“ říká dramaturgyně. „Někdy přijde i sto osmdesát přihlášek za měsíc. Konkurzem, který zahrnuje vědomostní test, pak projde zhruba polovina účastníků.“
Tady to mám nejradši
Na place se připravuje natáčení dalšího souboje, ke stolečkům se sebevědomě hrne pan Pepa se slovy: „Já chci oranžovej, protože jsem socdemák. Oni nám ty důchody sice taky nezvýšej, ale aspoň nám to slíběj.“ Paní Jitka čeká – ví, že je ještě čas, v AZ-kvízu je už potřetí a patří mezi veterány vědomostních soutěží. Jak s tím prý jednou začnete, nemůžete přestat. „Tady to mám nejradši. Mnohem příjemnější atmosféra, než v Riskuj!, nebo v Milionáři,“ zasvěcuje mě. „Jdu na operaci kyčle, tak jsem si řekla, že si na ni zkusím vydělat tady. To víte, musíte platit denně něco za lůžko a já jsem už v důchodu,“ dodává. V AZ-kvízu už jednou vyhrála pět tisíc korun, v dalších soutěžích pak třeba CD přehrávač nebo počítač. Největší nervozita prý vládla při soutěži Chcete být milionářem?. „Tam už šlo o větší peníze. Při finálovém rozstřelu nás bylo jedenáct a jen jeden postupoval. Když jste se dostala do toho křesla s moderátorem, měla jste už minimálně deset tisíc. Kromě toho už máte kolem sebe obecenstvo a je to všechno o něčem jiném. Mně se do křesla dostat nepodařilo, ale pamatuju si, jak se hlavně ti chlapi potili a páchli,“ vzpomíná paní Jitka a hladí po hlavě Ufa, který s paničkou prošel už dost soutěží na to, než aby ho nějaká světla a cizí pachy rozrušovaly. Dusno panovalo prý i při soutěži Riskuj!, na název další soutěže, kde vyhrála počítač, si ale nemůže vzpomenout. „Čtyři v obraze nebo tak nějak… dostala jste otázku a mohla jste poprosit o nápovědu někoho ze známých osobností, měla jsem tam tenkrát Lucii Výbornou, Miroslava Táborskýho…“ – „Tak poprosíme paní Jitku, aby se pomalu připravila,“ přeruší tok její řeči režisér a Jitka se zvedne. „Tak já jdu na to.“
Souboj paní Jitky s panem Pepou teď sledujeme z režie. Natáčení má na starosti asi šest lidí, za počítači sedí Zdeněk Vodák, mozek soutěže, o němž tu všichni mluví s posvátnou úctou. Když host vybere políčko s číslem, je to on, kdo vydá počítači příkaz, aby ukázal otázku. Do televize nastoupil v roce 1982 jako výpočetní technik a stejně jako dnes v AZ-kvízu měl už mnohokrát na starosti celý software, který danou soutěž řídí. Nejvíc nervózní byl prý při Testu národa, při němž bylo v sále 240 tlačítek napojených na dva počítače, a nejraději vzpomíná na Chcete být milionářem?. „To byla asi jediná opravdová velká soutěž u nás,“ říká, zatímco paní Jitka na monitorech před námi statečně bojuje. Nedokáže odpovědět na otázku, jak se také česky nazývá vodní meloun (lubenice obecná), a vzápětí váhá s odpovědí, zda patří přástevník mátový a přástevník medvědí mezi motýly. Špatně tipuje odpověď „ne“ a sebevědomý pan Pepa získává její políčko a vítězí.
Chce to kvalitní křížovky
Tentokrát oba soutěžící ukázněně postojí, podají si ruce, počkají na povel režiséra a až pak se rozejdou. Další dvě dámy se chystají na řadu, za den se vystřídá při natáčení dvanáct soutěžících. Paní Božena vypadá klidně, jako většina ostatních tu není poprvé a ochotně vysvětluje, na čem skončila minule. „Vyhořela jsem na třináctce, kdy jsem měla jmenovat dvě vzácné kožešiny bizam a hermelín. Nemohla jsem si vzpomenout.“ – „Bizam?“ opakuji slovo, které slyším poprvé. „Bizam je kožešina z ondatry, zatímco hermelín je ze zimní srsti hranostaje. Má černý ocásek, z toho jsou pak ty slzičky na hermelínu,“ ujme se slova paní Dana. Když se ptám, jestli se na soutěž nějak připravovala, vrtí hlavou. Prý stačí jen hodně číst, luštit kvalitní křížovky, sledovat naučné pořady v televizi a občas se podívat do encyklopedie. Paní Božena jen souhlasně přizvukuje. Ať už dnes vyhraje, nebo vypadne, je jasné, že tu není naposledy.
***
Jedna paní na natáčení AZ-kvízu dojíždí stopem z Aše. Je záhadou, že to stíhá vždy přesně načas. ”
Zdalipak víte, že... První vědomostní televizní soutěžní hru s názvem Spelling Bee odvysílala britská BBC 31. 5. 1938. I u nás se vědomostní soutěže objevily už v počátcích televizního vysílání a hned si získaly oblibu. Patřila mezi ně soutěž Hádej, hádej, hadači; v 60. letech následovaly Deset stupňů ke zlaté s Přemkem Podlahou, Vtipnější vyhrává nebo Videostop. Když v roce 1989 udělala televize anketu o nejoblíbenější soutěž, suverénně vyhrálo Šest ran do klobouku. Později ČT u diváků bodovala s Kufrem či pořadem O poklad Anežky České, zatímco Nova se spolehla na zahraniční kopie – Riskuj! a Chcete být milionářem?. Teď se chce Nova svézt na vlně nostalgie – zaregistrovala si ochranné známky na Deset stupňů ke zlaté a Vtipnější vyhrává.
O autorovi| MARTA FENCLOVÁ, spolupracovnice Pátku marta.fenclova@gmail.cz
