Jeho sportovní život byl spojen s Legií Varšava, v níž hrál takřka nepřetržitě v letech 1950-1962 a v roce 1956 s ní získal mistrovský titul a domácí pohár. O čtrnáct let později se mu podařilo coby jedinému v historii klubu vyhrát další titul i jako trenérovi a zároveň svou Legii dovedl poprvé v polských dějinách až do semifinále bývalého Poháru mistrů evropských zemí, kde podlehla pozdějšímu vítězi Feyenoordu Rotterdam.
Vpatnácti přišel o otce, příslušníka Armie Krajowej, který zahynul při varšavském povstání. O tři roky později začal rychlý záložník menší postavy startovat v dresu varšavské Polonie, posléze přestoupil k městskému rivalovi do Legie.
Na závěr hráčské dráhy hostoval tři roky v celku Polonia Melbourne.
Od sezony 1972-1973 koučoval Pogon Štětín, v roce 1976 dobyl titul se Stalem Mielec, kteréhožto outsidera s kanonýrem Grzegorzem Latem v čele dotáhl do čtvrtfinále Poháru UEFA. Vychoval výtečné hráče typu Kazimierze Deyny. Pod jeho vedením junioři skončili třetí na ME v roce 1978. Trénoval pak na Kypru a působil jako generální sekretář polského fotbalového svazu.
Devatenáctkrát vedl s kapitánskou páskou reprezentaci, za niž odehrál čtyřicet zápasů. Třikrát nastoupil v sestavě na olympiádě v Římě v roce 1960. Nechyběl ani v utkání, jímž se 24. září 1957 otevíral slavný stadion Camp Nou v Barceloně, v němž polský národní tým pod hlavičkou Varšavy prohrál s domácím FC 2:4.
V roce 1999 byl oceněn polským Důstojnickým křížem Řádu za zásluhy o Polskou republiku. Zemřel v úterý 3. srpna ve Varšavě.
Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
