Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Nemůžete vypadat fantasticky a zpívat otřesně, míní operní pěvkyně Ailyn Pérezová

Kultura

  6:00
PRAHA - Na koncertě v Rudolfinu s PKF Prague - Philharmonia vystoupí americká sopranistka Ailyn Pérezová. Tato dcera mexických imigrantů se po vítězstvích v řadě soutěží prosadila na t+m nejvýznamnějších světových operních scénách především jako Violetta, Mimi nebo Thäis. Na pražském koncertě zazpívá Straussovy Čtyři poslední písně a árie z oper Ericha Wolfganga Korngolda.

Operní pěvkyně Ailyn Pérezová. foto: REBECCA FAY

LN: Jak jste koncipovali repertoár pro váš pražský koncert s PKF – Prague Philharmonia a dirigentem Emmanuelem Villaumem?

S Maestrem Villaumem jsem vloni spolupracovala v Metropolitní opeře na Massenetově Thaïs. Rozumíme si hudebně i výrazově a máme skvělý, přátelský vztah. A tak mě jednoduše oslovil na koncert v Praze. A protože Praha je jedno z mých nejoblíbenějších měst, ráda jsem nabídku přijala. Dlouho jsem si přála zazpívat si opět Straussovy Čtyři poslední písně. Vyžadují vyzrálost a opravdu speciální pouto mezi dirigentem a sopranistkou. Myslím, že s Maestrem Villaumem takové pouto máme. Je to hudba plná tajemna a spirituality. Strauss tolik předběhl svou dobu! Mnoho lidí zná jeho životní příběh. Je fascinující sledovat jeho partituru, způsob, jakým vzdává hold svému otci ve využití lesního rohu, jak pracuje s textem v závěrečné písni Im Abendrot, kde se zrcadlí smrt jeho ženy. Úplně mne mrazí, když si vybavím první verš Wir sind durch Not und Freude gegangen Hand in Hand (Prošli jsme si smutkem i radostí spolu ruku v ruce). Všechny čtyři části v sobě mají takové napětí, úžasné harmonie, spiritualitu, Strauss v nich cituje své dřívější skladby. Myslím si, že v případě jeho písní se musíte umět oprostit od vnímání času. Jsou náročné, ale bude to nesmírná radost. 

Operní pěvkyně Ailyn Pérezová.
Operní pěvkyně Ailyn Pérezová.

LN: A kdo přišel s nápadem zařadit Ericha Wolfganga Konrgolda, brněnského rodáka, který za války emigroval do Spojených států?

Maestro Villaume. Možná nás zkrátka přitahuje tajemná hudba! Navíc zde existuje souvislost. Richard Strauss byl velkým podporovatelem tehdy teprve třináctiletého Korngolda. A naopak Korngold se Straussem ve své hudbě velmi inspiroval. Zazní jedna z nejkrásnějších scén z opery Kathrin, vyprávějící příběh francouzského vojáka, který potká mladou Němku. Nejobyčejnější love story, kterou ovšem Korngold napsal během druhé světové války, takže operu tvrdě zcenzurovali. Stejně tak Zázrak Heliany je úchvatná psychologická opera, kde tajemná žena stráví noc s vojákem, o němž ví, že den nato zemře. Trojici doplňuje árie z opery Mrtvé město, která se rovněž odehrává ve velmi tajemném prostředí. Myslím, že diváci nemají příliš možností slyšet tyto tři skvostné árie vedle sebe. Korngoldova hudba je svým způsobem přímočařejší než Straussova. Ono tajemno je ukryto v dramatu, které vidí jen diváci a postavy samotné si je možná ani neuvědomují. Strauss vás naopak odnese do jiné časové dimenze. Tak to alespoň vnímám já. Jeho písně vždy prožívám, jako bych je zpívala poprvé. Vždy se nechávám znovu a znovu jeho hudbou překvapovat. Doufám, že se nám podaří k tomuto strhnout i diváky. Navíc v mládí jsem si zamilovala německou poezii a německou hudbu a mluvím velmi dobře německy. Takže zpívat v němčině je pro mne potěšení, kterého se mi nedostává zase tak často.

LN: Vystupujete na prestižních světových scénách. Který z debutů byl pro vaši kariéru nejvýznamnější?

Všechny. Je důležité zpívat v Mnichově, v MET, Covent Garden, La Scale. Každá nová příležitost pomáhá se posunout. Navíc všechny tyto operní domy, o kterých mluvím, dávají mladým umělcům velmi profesionální produkční a administrativní podporu, mají skvělý management. A nejúžasnější je, že se zde potkáváte s fantastickými kolegy. Takže tato otázka je trochu, jako byste se mne ptala, kterého z rodičů mám raději, jestli matku nebo otce, a já jsem trochu jako dítě, které stojí, kouká a neví, koho má označit za číslo jedna. Nebo jako ve sportu! V Chicagu jsou dva baseballové týmy – Chicago Cubs a Chicago White Sox. A já je oba zbožňuji. Kdybych si měla vybrat, tak zvolím White Sox, protože mne pozvali, abych si s nimi zazpívala… Ale vážně, nemohla bych si představit, že patřím jen jedinému divadlu. Pořád je tu ještě zbytek světa! Ráda patřím všem.

LN: Podle čeho a jak si vybíráte role, které chcete zpívat a které jsou vhodné pro váš hlas? Už jste někdy odmítla nějakou roli, která vám byla nabízena?

Ano, hned dvě, které bych vlastně i byla schopná zazpívat. Řeknu to takto. Přistupuji k této matérii trochu jako sportovec. Mám ráda „atletické výzvy“, proto např. studium role Elvíry ve Verdiho Ernanim pro mne byla opravdu mimořádná záležitost. Sleduji také psychologický rozměr postavy. Přesto si o sobě myslím, že co se týče nových rolí, jsem stále spíše konzervativní. Možná, že se již nacházím ve fázi, kdy bych si mohla dovolit přijmout i riskantnější nabídky. Je to jen otázka toho, jak je člověk schopný ukočírovat tato rizika, protože jde o jeho budoucnost. Upřímně obdivuji zpěváky, kteří to dokáží. Je to také otázka vytížení. V mém nabitém kalendáři je velmi důležité nechat hlas alespoň občas odpočinout a zažít si – nebo lépe řečeno zhodnotit si – řadu věcí. Studium nové opery zatíží na dva měsíce. Rozhodnutí přijmout novou roli nedělám sama, ale rozebírám to se svou agenturou, se svým hlasovým poradcem, operním koučem. A úspěch nového projektu není v mnoha případech záležitostí pěvce, ale mnohem více dirigenta a režiséra. Všechny tyto aspekty zvažuji.

LN: Která z rolí, které už máte na repertoáru, je vaše nejoblíbenější?

Těžká otázka! Ale asi nejvíce mám ráda Massenetovu Manon Lescaut. Na začátku jsem mladičká dívenka, používám hlas úsporně a postupně ho měním v romantický, lyrický, bujarý, bohatý témbr s vrcholem ve čtvrtém dějství, kde se Manon mění ve skutečnou hrdinku typickou pro italské opery. Dech beroucí. Pravděpodobně má nejoblíbenější role, byť nebývá tak často na repertoáru. Ale pokud si dobře vzpomínám, v blízké budoucnosti bych ji měla zpívat ve Vídni a v Chicagu.

LN: O jaké roli sníte do budoucna?

Asi bych měla znát odpověď na tuto otázku, protože je začátek nového roku… Mám role, o kterých vím, že po nich toužím. Ale než se do nich pustím, cítím, že je musím ještě více poznat, a to po všech stránkách. Za svůj ideální repertoár považuji Verdiho střední a pozdní opery. Ráda bych si opět zazpívala Desdemonu z Otella a Amélii ze Simona Boccanegry. Z nových rolí bych ráda nastudovala Amélii z Maškarního plesu a Leonoru z Trubadúra. Z Pucciniho si toužím zazpívat Sestru Angeliku a někdy později, později Madame Butterfly. Ale to opravdu v daleké budoucnosti. Chtěla bych také nadále objevovat francouzskou a německou hudbu, mým snem je například Arabella Richarda Strausse. A také provést na jevišti Dvořákovu Rusalku, která skutečně zasáhla mé srdce. Mám ráda různorodost, rozdílné styly, což je, myslím, pro umělce velice zdravé.

LN: „Vlajkovou lodí“ vašeho repertoáru je Violetta Valéry, kterou zpíváte již několik let. Jak se s přibývajícími zkušenostmi, různými dirigenty a režiséry vyvíjel váš názor na interpretaci této „zbloudilé“?

Největší změnu vnímám v technice. Zpěvák časem technicky vyzrává a získáváe nadhled. Myslím, že moje Violeta je velmi „italská“, dramatická a bolestná. Cítím velmi silně tragický aspekt jejího života. Chci nejen zazpívat všechny noty, které Verdi napsal, ale také vyzpívat všechny jeho poznámky. Do svých partitur vepsal např. „s vášní“, „uvolněně“, „horečnatě“, „plačtivě“. Lepší technika mi jednoznačně pomáhá zpívat expresivněji. Na začátku mé kariéry jsem byla velmi rozervaná, což bylo sice vzrušující, ale také nervy drásající. Například árii Sempre libera je zvykem zpívat rychleji. Jenže já mám spíše lyrický hlas, tak jsem ji zpočátku zpívala pomaleji. Rychlost a pohyblivost mého hlasu - to byl ze začátku asi největší problém. Postupem času je u sopránů velmi důležité udržet v hlase mladistvost. Pamatuji se na výrok Renaty Scotto, která kdysi v jednom rozhovoru řekla: „Zpívejte Traviatu, když jste mladé, protože později byste mohly býti vystrašené.“ Víte, často dostávám rady, že své emoce mám přenést pouze do hlasu, že se nemám nechávat strhnout, plakat, nechat se rozervávat emocemi. Já to ale neumím. Nikdy jsem to neuměla. Do role se vžívám celou svou duší. Jsem prostě taková. A věřím, že to publikum cítí. I s lepší technikou se mi občas stane, že se rozbrečím. Samozřejmě, že v tom hrají roli kromě hudby i jiné věci. Může to být místo, něco ve vašem životě, hudba je pro mě něco jako náboženství, domov, útočiště, kde nacházím krásu v zármutku. Neumím si život bez hudby představit a neumím si ani představit, že bych roli naplno neprožívala.

LN: Jak důležité je dnes pro operní sólistku, aby nejen skvěle zpívala, ale byla i dobrou herečkou a dobře vypadala?

Upřímně, myslím, že ani sebe vzdělanější publikum nemůžete nikdy zcela uspokojit. A stejně tak nové publikum. Když slyšíte skvělý hlas a zároveň vidíte na scéně pěvce, který vás přiměje uvěřit, je to ideální kombinace. Ale každý jsme jiný a pro každého tvoří tuto ideální kombinaci úplně jiné kvality. Na světě podle mého neexistuje umělec „all-in-one“, který by vládl vším, jsme jenom lidé. Snad zde v současném světě opery existuje tlak vypadat určitým způsobem. Ale nemyslím si, že bychom tím ve skutečnosti byli nějak limitováni... nebo doufám! Jako pěvci jsme trénováni k tomu, abychom byli především zdraví. Například ještě řekněme před třemi lety jsem bývala mnohem štíhlejší. Výsledkem bylo, že jsem velmi často stonala. Dnes se mi zpívá o moc lépe. Zpěv je sport a potřebujete na něj mít tu správnou konstituci, abyste měla více energie, lépe odolávala stresu, více si věřila. Kolik z vás je na začátku roku uzavřených a smutných, protože jste si dali novoroční předsevzetí zhubnout? Nemůžete se mučit hladověním, jen abyste dobře vypadal! Každý jsme jiný a každý si musíme najít optimální cestu. I zpěváci jsou jen z masa a kostí! Měníme se, stonáme, trpíme, stejně jako lidé v jiných profesích. Proto si myslím, že v opeře by vždycky to nejdůležitější mělo být, jak kdo zpívá. Hlas by měl být číslem jedna, protože všechno ostatní může podléhat změnám. Nemůžete vypadat fantasticky a zpívat otřesně! Takže já na tyto „vedlejší“ věci opravdu nemyslím, nejsou pro mě důležité.

LN: Jsou vám bližší tradiční režie typu Pucciniho Bohémy Franca Zeffirelliho v MET, nebo dnes tak módní, často velmi extravagantní režijní pojetí?

Některé nové přístupy fungují, některé zůstávají pouze u myšlenky. Osobně mám ráda spíše tradičnější produkce. Myslím, že přitahují nové publikum a udržují předplatitele. Dělají operu srozumitelnější. Na druhou stranu jako umělec a koneckonců i jako divák občas potřebujete změnu. Já jsem například propadla produkcím Roberta Carsena. Je to režisér, který má obrovskou fantazii, pracuje s mnoha detaily, které dělají jeho režie specifickými. Je pro mě ztělesněním modernosti v tradici, což velmi obdivuji. Největší díla operního repertoáru jsou navíc hudebně tak skvělá, že unesou i bláznivé koncepty. V každém případě ty časy, kdy jste mohl jako umělec směle protestovat, jsou dávno pryč!

LN: Znamená to, že nemůžete režisérovi říci, že s něčím nesouhlasíte?

Můžu! A někdy se i stává, že jsem vyslyšena. Protože když ignoruji svůj instinkt a se vším souhlasím, je to poznat. Pokud zpívám nějakou pěvecky náročnou pasáž a musím při ní dělat něco, co mi nedělá dobře, rozčiluje mě to. Pak mám dvě možnosti. Buďto tento pocit překonám nebo zkrátka řeknu ne a o věci diskutuji. Myslím, že jsem člověk otevřený novým věcem, novým přístupům. Vždycky to zkusím, jednou, dvakrát, ale když o tom nejsem ani poté přesvědčena, ozvu se. Protože moje nejistota se přenáší i na okolí a na publikum, přenáší se do vašeho zpěvu.

LN: Jak je důležitá souhra s mužskými partnery na jevišti – už se vám stalo, že jste si prostě s někým „nesedla“? A naopak – může vás vhodný partner inspirovat?

Málokdy spolupracuji s někým, s kým bych si vyloženě nerozuměla. Navíc do inscenací nevstupuji s cílem nebo podmínkou stát vedle perfektního partnera, nejedná se přeci o mého budoucího manžela! (smích) Nicméně je úžasné spolupracovat s těmi, kteří ustojí okamžik, dokáží vás inspirovat a předat svou energii. Pěvci, se kterými se můžu otevřeně bavit o pohybu, o hudbě, a ať je již tato debata klidná, nebo naopak vášnivá až frustrující, když vím, že se nejedná o nic osobního. Jde o to cítit se spolu na podiu komfortně. Dokonalý partner je v mých očích velice nadaný hudebník, se kterým mám sladěný pohyb po jevišti, který otevřeně komunikuje a má velké srdce. Z mých dosavadních partnerů toto svrchovaně naplnil např. Michael Fabiano v MET. A před mnoha lety jsem měla také možnost spolupracovat s Piotrem Beczalou a byla to naprosto úžasná spolupráce. Když jsem s ním před deseti lety zpívala v Traviatě, měl tak elegantní pohyb po jevišti! V budoucnu se také velice těším na spolupráci s Ambrogiem Maestrim. Je postavou hodně velký, ale přitom cool a zábavný. Takže se nemůžu dočkat. Budeme spolu dělat v Metropolitní opeře Falstaffa.

LN: Jste držitelkou řady významných cen pro operní sólisty. Jaký pro vás mají význam? A doporučila byste mladým adeptům zpěvu, aby se účastnili soutěží?

Rusalka mě dělá lepším člověkem, říká lotyšská operní pěvkyně

Myslím, že jsou důležité, protože pomáhají k tomu, aby vás někdo objevil, aby vám nabídl kontrakt či získat manažera. Díky soutěžím se zpěvák dostane do povědomí poroty, která mu může nabídnout další možnosti koncertů, zdokonalí se ve vystupování před lidmi. Mohou přinést i důležitou finanční podporu do začátku kariéry. Pokud je ale zpěvák nemocný, necítí se dobře, je lepší soutěž zrušit. Je důležité se před těmito lidmi ukázat v dobrém světle, protože mohou pomoci. Další příležitost ukázat se na soutěži určitě přijde. Zvlášť u nás v USA jsou soutěže důležité, hlavně z finančního hlediska. Pomáhají získávat prostředky na zaplacení kvalitních lektorů, protože vzdělání v USA je velice nákladné a nemáme mnoho nadací, které by se této oblasti věnovaly.

LN: Na začátku své kariéry v roce 2006 jste absolvovala turné s Andreou Bocellim. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Byla to úžasná zkušenost, protože Andrea Bocelli miluje operu a je velice velkorysý. Bylo to také velice dobře zorganizované turné. Mám dojem, že nerad často kvůli práci cestuje, takže jsme měli sedm koncertů v různých městech napěchovaných do deseti nebo maximálně dvanácti dní. V praxi to znamenalo, že jsme odzpívali koncert, naložili kufry a odletěli na další místo. Nemohu vám ani popsat, jak neuvěřitelné bylo zpívat pro šedesát tisíc lidí, kteří často reprezentovali zcela netradiční publikum – byli tam milovníci jazzu či dalších hudebních žánrů. A stála za tím jedině Bocelliho láska k opeře, proč se rozhodl celou druhou půli koncertu věnovat právě opeře a představit ji tak širokému spektru publika. Donutilo mě to zamyslet se, kam až opera může jít. Není to pouze hudba pro divadlo, ale opravdu pro široké masy.

LN: Bocelli je známy pro svou schopnost pohybovat se mezi populární a klasickou hudbou. Je velký rozdíl v technice zpívat klasickou a populární hudbu?

Je to samozřejmě rozdíl. Kdo je zvyklý zpívat například na mikrofon, automaticky to vede k úplně jiné práci s hlasem. Ale záleží hlavně na tom, jak je člověk s hudbou přirozeně propojený a také jaké prostředí ho v jeho hudebním vývoji formovalo. Někdo zvládá jako chameleon bez problémů střídat styly, někdo ovládne jen jeden jediný. Osobně mám ráda, když lidé zpívají to, co se jim líbí.

LN: Jste dcerou mexických imigrantů. Byl a je pro vás tento původ výhodou, přítěží – nebo nebyl vůbec důležitý?

Snad v dětství to byl pro mě trochu stresující fakt, zejména když jsem byla dotázána, odkud jsem, a já řekla, že z Ameriky. Vzápětí přišel dotaz: „Ne, odkud jste původem?“ Dnes se cítím být Mexičankou i Američankou. Pokud se ale ptáte na vliv na mou kariéru, nikdy jsem nekalkulovala, co udělat a čeho využít, abych se dostala na vrchol. Přemýšlím o sobě jako o člověku, který byl obdařen nějakým talentem a je zodpovědný se o něj dělit s ostatními a pečovat o něj.

LN: Jste členkou poradního výboru organizace Time in Kids. Můžete českým čtenářům popsat, o jakou organizaci jde?

Time in Kids je program pro děti z chudinských čtvrtí New Yorku a dětí, které jsou tzv. „at-risk“, to znamená, že mají například složitou situaci v rodině, žijí jen s jedním z rodičů nebo mají některého z rodičů ve vězení. Dnes máme programy pro děti od mateřské školky po jedenáctileté studenty. Edukační program Time in Kids nabízí hudební vzdělávání s důrazem na operu a výtvarné lekce. Děti zde pracují se skvělými učiteli a mají výborné podmínky. Cílem je vzdělávat je způsobem, který jim dává možnost se zábavnou formou umělecky rozvíjet. Před třemi lety jsem tu například potkala dívku, která byla velmi talentovaná herečka, ale zdaleka neměla takové sebevědomí. Dnes – po třech letech – je moderátorkou, dává rozhovory, stala se z ní velmi vzdělaná mladá dáma. Tento program dokazuje, že umění je pro všechny a nezáleží, odkud pochází nebo jestli se z něj stane profesionální umělec.

LN: Kdo a jak vybírá děti do tohoto programu?

Nemáme žádné konkurzy nebo něco podobného. Navazujeme spolupráci se školami.

LN: V čem vaše působení v této organizaci spočívá?

Zejména přemlouvám své přátele, aby se do programu zapojili jako lektoři či performeři. Také ze své pozice pomáhám získávat pro tento program peníze, aby mohl dále pokračovat.

LN: Jak obtížné je v USA získat donátory pro takovou činnost?

Velmi. Musíte se pohybovat mezi lidmi, kteří mají rádi umění, speciálně operu, a jsou schopni a ochotni dát peníze. To stojí mnoho času a mnoho práce. Před několika lety jsme ztratili mecenáše, který tento program kompletně financoval. Dnes píšeme dopisy, chodíme na schůzky, pracujeme se sociálními sítěmi, abychom získali pozornost potenciálních donorů a program mohl pokračovat.

LN: Jak na vás zapůsobilo, když se MET kvůli nějakému dávnému prohřešku tak rychle „zbavila“ do té doby uctívaného dirigenta Jamese Levina – umělecké osobnosti, který MET vtiskl výraznou uměleckou podobu?

Omlouvám se, ale toto opravdu nemohu komentovat. Cítila bych se neuctivě. Je to pro mě opravdu tragická situace, jak ze strany Maestra Levina, tak obětí.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...