Působivost seriálu Třicet případů majora Zemana možná tkví v jeho mytologičnosti. Na scénu Jan Zeman vstupuje jako Odysseus vracející se domů – tedy z koncentračního tábora, který ho jaksi legitimuje k tomu, aby „tentokrát dělal zákony po našem“. Navrátivší se hrdina se vzápětí dozvídá o smrti otce zabitého kolaboranty, kterého musí nejen pomstít, ale i nahradit. Motiv „věrnosti otci“ se pak neustále vrací. Zeman příznačně nemá syna, ale dceru, protože synovství je vyhrazeno jen jemu. Za náhradního syna lze považovat spolupracovníka Mirka Stejskala, který mu ovšem v roce 1968 vrazí nůž do zad, asi tak jako biblický Absolon svému otci, králi Davidovi. Teprve s koncem seriálu se objeví jiný adoptivní syn, kterým je mladý slovenský spolupracovník, zcela oddaný Martin Gajdoš.
Zatímco Zeman musí na své bájné pouti bolestivě poznávat, kdo je kdo, divákovi je toto tajemství mytopoeticky ulehčeno, například návodnými jmény postav. Moravský synek Zeman svým jménem evokuje jakéhosi lidového aristokrata, o charakterové pevnosti majora Hradce také nepochybujeme. Rovněž jméno estébáka Žitného je příjemně rustikální a plukovník Kalina – to je prostý a krásný člověk. Nepevný Mirek Stejskal musí zradit už jen kvůli tomu, jak se jmenuje. Pokud má někdo příjmení německé, nic dobrého od něj čekat nelze.
Navzdory naivitě seriálu lze v jeho půdorysu odhalit překvapivě rafinované triky. Sám Zeman je okázale lidový, vážný a asexuální. Veselý a bezprostřední je jen v přítomnosti svého alter ega majora Hradce. Tento Zemanův pokrevní bratr má ovšem rád dobrý alkohol, elegantní oblečení a krásné ženy. Tato jeho tělesnost nepochybně souvisí s tím, že – na rozdíl od Zemana, který není ani jednou zraněn – je Hradec několikrát zbit, a pak dokonce umírá. Velmi fyzičtí jsou i dva hlavní Zemanovi protihráči – v 50. letech agent chodec Pavel Bláha (i zde jméno mluví za vše!), o 15 let později básník Pavel Daneš. Ovšem zatímco ten první je tvrdý a brutální svůdce, druhý je labilní a manipulativní hysterion. Poučení pro hlupáky Je tu ještě jedna mytologická vrstva – to jest mýtu normalizačního. Seriál by se snad dal považovat za lidovou verzi Poučení z krizového vývoje. Zatímco jmenovanou brožurku četl málokdo, Zemana sledovaly miliony diváků, a tím postupně vstřebávaly, jak by se podle moci měly dívat na svět.
Seriál vlastně sleduje celé poválečné dějiny, i když většinou poněkud periferně – komunistický převrat Zeman prožije v pohraničí, pražské jaro či okupaci zas jako člověk řešící svou osobní i profesionální situaci. Do tohoto personalizovaného půdorysu, který se opírá o občas reálné události a osoby, jsou zasazeny deformované pseudodějiny. V únoru 1948 lid přemůže zákeřné fabrikanty, 50. léta jsou vylíčena jako boj poctivých komunistů proti nepřejícím či nechápajícím lidem, pražské jaro je obdobím společenských zmatků a ústrků slušných lidí ze strany lstivých a zahořklých ideových záškodníků.
Právě pražské jaro asi autorům leželo nejvíce na mysli: jsou mu věnovány tři díly jakéhosi vnitřního minicyklu – Klauni, Štvanice a Studna. Marťan, který by seriál sledoval, by vůbec nepochopil, že šlo o období erupce touhy po svobodě. Tato etapa je vylíčena jako jakási – doslova! – horečka, nebezpečná, rozumu zbavující nemoc, ze které se národ musí vyléčit, což se za pomoci Zemana, Žitného a invaze opravdu podaří. Do této horečky ovšem národ neupadl náhodou, byl do ní záměrně vtažen za pomoci úplatných umělců, slabých politiků, a zejména řízením západních tajných služeb.
Nepřítelem číslo 1 je ovšem v seriálovém vidění světa katolická církev, která autory podivně fascinovala. Církev se objevuje v řadě dílů a je opakovaně přímo či nepřímo spojována s nacisty. S nacisty jsou spojováni i další hříšníci – příslušníci západní rozvědky, šlechta a také někteří emigranti. Jako třída tu samozřejmě vystupují i záludní fabrikanti a hamižní sedláci, kteří se nechtějí nechat kolektivizovat. Seriál je vlastně dokonale marxistický, protože úloha lidí je plně předurčena jejich původem.
Zvláštní úlohu hrají intelektuálové a umělci. Objevují se zejména v dílech z konce 60. let jako jakási labilní a úplatná sebranka, která by byla směšná, kdyby nebyla tak zákeřná. Jejím intelektuálním vůdcem je jakýsi prof. Braun. Původně se měl jmenovat Bílý a jako inspirace zde měla posloužit osoba Václava Černého. Oblíbená postava nás mladých diváků, slizký básník Pavel Daneš, měl být snad odvozen od osoby Jana Beneše, podle jiných názorů šlo o Pavla Kohouta nebo Václava Havla. Jsou tu i další tragikomické figurky, které měly zasít do hlav obyčejných lidí podezřívavost vůči společenské skupině, která se vyznačuje nadměrnou konzumací alkoholu, promiskuitou a používáním nabubřelých frází.
Pokud mluvíme o seriálu jako o populární verzi normalizační ideologie, je třeba se zmínit ještě o jakémsi Weltanschauungu, na němž je scénář postaven. Jednou z hlavních os je dělení mezi domovem a cizinou. Doma je příjemně a bezpečno, jde, slovy Kamila Činátla z knihy James Bond a Major Zeman, o „ohraničený a čitelný prostor“. Naopak cizina, to je cizota, nebezpečí, chaos a neustálý zápas o život. Major Hradec, který působí jako rozvědčík v (neutrálním!) Švédsku, o své misi mluví, jako kdyby pracoval v týlu wehrmachtu.
Druhou důležitou dichotomií je lom město versus venkov. Zatímco město je nespolehlivé a ideově vratké, venkov je kořenem opravdového češství. Zeman se během štvanic roku 1968 odjíždí ujistit o své pravdě do Babic. Tam mu bodří venkované nabízejí práci a lepší výdělek, než má v Praze jako šéf kriminálky. Z venkova plyne také to nejdůležitější na světě – výživa! „My tady venku, milej zlatej, nemáme čas na ty vaše pražský hysterie a blázniviny. My musíme makat, aby příští jaro, až vám vychladnou hlavy, bylo co žrát!“ Asi není náhoda, že příští díl z roku 1969 začíná hádkou Zemana sloužícího jako řadový policista na Žižkově s drzou bábou, která si stěžuje, že „už v 10 dopoledne není ani mizerný mlíko“.
Báseň a pravda Zemanovský cyklus měl být původně kriminalistickodokumentárním seriálem. Teprve v průběhu příprav se ČST rozhodla pro jednoznačně propagandistické dílo: dokonce i zdánlivě detektivní díly jsou plné politiky. Jak ukazuje Daniel Růžička, za seriálem stáli poradci z ministerstva vnitra, zdánlivě „policejní historici“, kteří byli téměř do jednoho nějak napojení na StB.
Seriál tak jen zčásti čerpá z české detektivkářské tradice majora Kalaše či kapitána Exnera a spíše se inspiruje úspěchem zahraničních seriálů, jako bylo sovětské Sedmnáct zastavení jara nebo polský Kapitán Kloss. Záměry tvůrců se naplnily, seriál byl nesmírně populární a jeho knižní podoba se vydávala ve statisícových nákladech.
Jednou ze zajímavých otázek je, zda sami autoři seriálu věřili tomu, co v něm veřejnosti předkládají. I když sami patřili k předním představitelům normalizace, jejich ideová čistota nebyla zcela dokonalá. Třeba režisér Sequens, když hodlal vyjet do Západního Berlína na obhlídku exteriérů, získal s pomocí ministra vnitra Obziny výjezdní doložku i pro svou ženu. I ona se asi chtěla podívat na prohnilý svět, v němž emigrantky z Východu nevyhnutelně končí jako tanečnice ve striptýzovém baru, jak se snaží namluvit díl Bílé linky. Také dramaturg a autor námětu Jiří Procházka v roce 1992 popsal okolnosti vzniku seriálu nepříliš uvědoměle. S vnitráckým poradcem Leošem Jirsákem debatovali o sérii malých příběhů: „Hezký nápad, ale to nám nepovolí. My musíme přijít s velkým falcem! Sepíšeme závazek, že těch detektivek k 30. výročí osvobození republiky uděláme třicet. Možná to sežerou a dají nám na to prachy.“ Sežrala „to“ televize, vnitro i ÚV KSČ, a my s nimi.
V jednom z téměř nepolitických dílů, Tatranském pastorále, které pojednává o natáčení detektivního filmu, se odehrává zajímavý rozhovor mezi Zemanem a filmovým „režisérem“. Kriminalista v tomto dialogu režiséra přesvědčuje, že jeho, tedy filmová umělecká „pravda“ se od kriminalistovy životní reality podstatně liší. Sečtělý Zeman přitom cituje Goetha, a divák chápe, že je to Zemanova realita (byť vlastně televizní fikce), která je pravá. Zde můžeme najít klíč k chápání celého díla: to, co vám tu říkáme, je zas jen další falzifikát reality, ale i ona má svůj nárok na autonomní pravdivost.
Anebo vlastně říkají, že máme rovnou chápat celý seriál jako opak pravdy? Když například v dílu Štvanice z roku 1968 Zeman líčí údajnou pražskojarní atmosféru, máme dojem, že scenárista tu vlastně líčí své pocity z normalizace: „I ty se vysílíš, přestaneš zápasit za tu svou pravdu, a najednou na tebe padne hrozná tíha, únava...“ Zeman, který mluví s prokurátorem, jenž se podřídil tlaku shora, pak promluví jako pravý chartista: „Ty jsi ovšem zvolil jiný východisko, ty chceš žít – za každou cenu.“
Básnění a pravda si v seriálu vyměnily role.
Dvojí pojetí kovanosti Úspěšný a pro své tvůrce finančně výhodný seriál měl mít ještě další pokračování, ale sešlo z nich kvůli nekonečným sporům, často o peníze, ale také o jeho vyznění. K předním účastníkům této vysoké hry patřil režisér Jiří Sequens, autor námětu a části scénářů Jiří Procházka, ředitelka pražské části ČST Milena Balašová a různí vysocí představitelé moci, na něž se hráči obraceli o pomoc.
Ve vzájemných sporech, které rekonstruoval Daniel Růžička, se aliance neustále přeskupovaly. Například Sequens měl spory s Balašovou, které se nelíbilo jeho sklouzávání k zábavnosti a dekadenci – například se jí nelíbily svlékací scény v západoberlínském baru Bílé linky. Zároveň ale v některých záležitostech vystupoval Sequens ve spojení s Balašovou proti Procházkovi ve jménu normalizační pravověrnosti. Procházka třeba nechal v díle z roku 1968 Zemana pochybovat o své úloze v babickém případu a připustil, že v Babicích pracoval provokatér StB. Tento díl pak Sequens po Procházkovi takřka celý přepracoval a nechal vyznít jako dokonalou agitku.
Procházka, který chápal normalizaci jinak než Sequens, také ve scénářích k dílům ze 70. let kritizoval režimní kariéristy, a naopak se snažil rehabilitovat lidi, kteří v roce 1968 jen „klopýtli“ – tak se v jedné jeho nezfilmované povídce objevuje i v roce 1969 vyhozený Zemanův spolupracovník Mirek Stejskal, o němž Zeman nakonec praví: „Křivdili jsme mu… Vždycky je všechno složitější, než jsme si mysleli.“ Tak by asi Zeman mluvil, kdyby ho natočili na Slovensku.
V závěru seriálu Jiří Sequens, který dílo většinou kormidloval k větší schematičnosti, než požadovali sami vysocí představitelé režimu, náhle obrátil. V posledních dílech natočených po procesu s Plastiky a po Chartě 77 se objevují postavy „disidentů“, kteří jsou líčeni jako křiklouni žijící ze západních peněz, případně lidé, kteří berou či prodávají drogy. Původní vyznění ovšem mělo být mnohem tvrdší a také adresnější. Sequens se ovšem nečekaně postavil na zadní a podle svědectví Jiřího Procházky prohlásil, že „si nebude pálit prsty proti lidem, jako je Václav Havel nebo prof. Černý“, protože „nikdy neví, kdy se zas tito lidé vrátí k moci“.
Do konce režimu skutečně scházelo jen o málo více než jedno desetiletí – tak jasnozřivý či optimistický asi nebyl ani sám Havel. Jak se zdá, hlavní autor seriálu mezi poezií a pravdou rozlišoval více než dobře a dokázal se podle toho zařídit.
***
30 případů majora Zemana Vyrobila ČST 1973–1979, na DVD vydáno 2007–2008. Major Zeman – propaganda nebo krimi? Zákulisí vzniku seriálu Daniel Růžička Vydalo nakladatelství Práh, Praha 2005. 197 stran. James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění Petr A. Bílek a kol. Vydala nakladatelství Pistorius & Olšanská a Paseka, Příbram, Praha a Litomyšl 2007. 132 strany.
Seriál by se snad dal považovat za lidovou verzi Poučení z krizového vývoje. Zatímco tuto brožurku četl málokdo, Zemana sledovaly miliony lidí, a tím postupně vstřebávaly, jak by se podle moci měly dívat na„ svět.
O autorovi| Jan Fingerland, publicista
