V následujících měsících Zeman zválcoval domácí politickou scénu. V jeho režii se odehrálo sestavování nové vlády, kterou na druhý pokus a za spolupráce ČSSD i KSČM utvořil premiér Andrej Babiš (ANO). Když si prezident usmyslel, že ministrem zahraničí nebude oranžový europoslanec Miroslav Poche, koaliční strany stáhly krovky a musely najít nového adepta.
Proto lze Zemana právem považovat za politického vítěze roku.
Po prvním zvolení v roce 2013 Zeman prohlásil, že chce být prezidentem „dolních deseti milionů“ občanů. Ve skutečnosti se stal reprezentantem zejména té jejich části, která po roce 1989 získala pocit, že je přehlížená. Pro tuto část voličstva, nutno poznamenat početnou, je prezident politickým reprezentantem, který konečně rozumí jejím strastem a potřebám. Mluví jako ona, v jejím jménu i zájmu. Zemanův volební triumf je českým důkazem krize elit, která se vine napříč světem.
Na druhé straně stojí tábor – vysokoškoláci, obyvatelé velkých měst –, který po úspěších Zemana, Babišova ANO či SPD Tomia Okamury pociťuje frustraci a odstavení od vlivných osob. Polarizace ve společnosti sílí. Příkopy mezi skupinami se prohloubily iproto, že lidé nenaslouchají argumentům druhé strany. V tom jsou si tábory rovny: rozdělily se do bublin, v nichž si hýčkají vlastní pravdu.
Jedni jsou přesvědčení, že za všechno zlo mohou uprchlíci, feministky a městští liberálové. Když někdo nesouzní s názorem druhé skupiny, získá rovnou nálepku „nahnědlého“, „proruského“ či jiného tupce, který by neměl mít právo promlouvat do politiky, případně ani volit. Vytvořilo se prostředí pro populisty, kteří umějí strach a zjitřené emoce lidí přetavit v politické body. Právě Zeman se stal jedním z jejich mistrů.