Obnovování evropského míru po napoleonských válkách se stalo paradigmatem jak pro posuzování obdobných pokusů o nastolení trvalého míru po dalších velkých válkách (první a druhé světové i studené), tak pro kladení obecných otázek o povaze mezinárodního řádu. Protiklad mezi mocenskou rovnováhou evropských mocností, které po skončení náboženských válek omezily své konflikty na partikulární mocenské cíle, a Napoleonovým projektem Evropy sjednocené jménem univerzálních hodnot občanské rovnosti vymezil základní otázky světové politiky na dvě století dopředu: mají státy navzájem respektovat své odlišné hodnoty (podle modelu vestfálského míru s jeho heslem cuius regio, eius religio), anebo mají své přátele a nepřátele určovat právě podle toho, zda s nimi sdílejí, či nesdílejí stejné hodnoty? Má stabilitu mezinárodního řádu zajišťovat vzájemné vyvažování či koncert velmocí, anebo nejsilnější velmoc – ať již prostřednictvím přímé vlády, kterou se pokusil nastolit Napoleon, nebo prostřednictvím hegemonie, jaké dosáhla ve druhé polovině 19. století Velká Británie či po skončení studené války Spojené státy americké?
To, že i dnes se základní zahraničněpolitické volby odvozují od odpovědí na tyto otázky, doložil dobře otevřený dopis Václava Havla, Alexandra Vondry, Karla Schwarzenberga a dalších středo- a východoevropských politiků Baracku Obamovi z minulého léta. Signatáři v něm Ameriku vyzvali, aby oslyšela výzvy Ruska ke koncertu velmocí a nevyklízela hegemonní pozici, kterou získala ve středoevropském a v části východoevropského prostoru v posledních dvaceti letech. Její politika vůči zemím tohoto regionu nemá být podle nich založena na čistě mocenských ohledech, nýbrž na obraně demokratických hodnot: Amerika má pokračovat v „idealistické“ politice, jež jí umožnila zvítězit ve studené válce, nikoliv se vracet k „realistické“ politice jaltských dohod, jejichž prostřednictvím chtěla zajistit mír se Sovětským svazem po 2. světové válce.
Od omezených k totálním konfliktům Kissingerova disertace z konce padesátých let nenastoluje pouze parametry této debaty mezi idealismem a realismem, ale odkrývá hlubší rovinu tázání: na ní už nejde pouze o žádoucí podobu mezinárodního řádu, ale samotného společenského řádu a roli, kterou v něm má hrát politika. Z tohoto hlediska ztělesňují Metternich a Napoleon dvě radikálně odlišné epochy. Metternich stojí oběma nohama v druhé polovině 18. století, kdy ještě legitimita společenského řádu spočívala ve „spontánním“, tj. neuvědomovaném a dobrovolném dodržování jeho pravidel. Politika se odehrávala v rámci těchto pravidel, a spočívala tudíž vždy v řešení dílčích sporů mezi aktéry, kteří respektovali daný systém jako přirozený. V mezinárodní oblasti byla tato doba zlatou érou kabinetní diplomacie a omezených válek mezi navzájem se uznávajícími suverény.
Napoleon je dítětem francouzské revoluce, která výslovně zpochybnila přirozenost dosavadního společenského řádu a z otázky jeho legitimity učinila politickou otázku par excellence. Tím postavila do středu politiky ideologii a současně proměnila politické konflikty a války z omezených do totálních: napříště v nich nemělo jít pouze o partikulární mocenské zájmy, nýbrž o univerzální morální hodnoty, na nichž má být založeno sociální soužití. Na rozdíl od prosazování politických cílů nesnese prosazování morálních principů kompromis a řídí se logikou „buď, anebo“: diplomatické vyjednávání vzájemných ústupků je nahrazeno konfrontací vůlí, jejíž vítěz bere vše.
Suverén vzešlý z revoluce, která chtěla řád spontánně dodržovaných pravidel nahradit řádem založeným na výslovně formulovaných principech, se nemůže spokojit s existencí jiných suverénů: univerzální platnosti morálních principů odpovídá hledání absolutní bezpečnosti, kterou je možné zajistit pouze nastolením univerzálního impéria. Totální válka za podrobení či zničení všech protivníků a možných vyzyvatelů má vyústit do věčného míru, v němž bude definitivně zajištěn soulad mezi ideálními principy a realitou.
Jak vyhrát mír?
Napoleonovy, ale i Hitlerovy počáteční úspěchy byly podle Kissingera do velké míry založeny na tom, že se jejich protivníci řídili strategií omezených válek sváděných v rámci legitimního řádu, zatímco tito vůdcové vedli totální válku za nastolení revolučního řádu. Karta se začala obracet teprve ve chvíli, kdy pud sebezáchovy dovedl zbylé velmoci do aliance, která v boji proti revoluční mocnosti vědomě přijala strategii totální války. Vyhrát válku pak bylo jen otázkou času, daleko obtížnější však bylo vyhrát mír. To se mohlo podařit jen tehdy, byla-li obnovena rovnováha a závazky legitimity, které panovaly před revolucí.
Ktomu však bylo třeba vyhnout se pokušení použít totální porážku soupeře k jeho mocenskému vykleštění a morálnímu ponížení. Mír založený na hegemonii vítězů by totiž jen zasel sémě další totální války. Poražená a do rohu zahnaná velmoc by se nutně dříve či později znova pokusila nový systém radikálně revidovat. Dokladem této teze je Kissingerovi proměna výmarské republiky do Hitlerovy třetí říše, ale náznaky revizionismu můžeme za použití jeho kategorií vidět například i v putinovském Rusku, jehož agresivní chování lze chápat jako reakci na triumfalistické rozšiřování americké sféry vlivu až k jeho hranicím.
Na rozdíl od versailleského systému se systém dohodnutý Metternichem a Castlereaghem na Vídeňském kongresu nepodvolil pokušení srazit poraženou velmoc na kolena: nejenže počítal se zahrnutím Francie do koncertu evropských mocností, ale zároveň udržel na uzdě hegemonické ambice Alexandra I. (živené jeho křesťanským mesianismem) i ambice Pruska sjednotit Německo pod svou vládou. Jedině systém, v němž velmoci vyvažovaly jedna druhou, mohl zajistit stabilní a trvalý mír.
Lord Castlereagh zůstával u tohoto více méně mechanického pojetí rovnováhy jako vyvažování vůči sobě vnějších mocí. Metternich však v takový návrat k předrevoluční zásadě nezasahování do vnitřních věcí nevěřil. Nezapomněl totiž, že na počátku zhroucení evropské rovnováhy 18. století byla revoluce v jedné evropské zemi. Po této zkušenosti přestalo být udržitelné striktní oddělení zahraniční a domácí politiky. Tím spíše, že střední Evropa s politicky rozdrobeným Německem a jazykově a národnostně pluralitním Rakouskem se jen stěží mohla ubránit hrozící národní a liberální revoluci sama – bez opory autokratického Ruska. Mechanická rovnováha velmocí proto měla být doplněna spojenectvím Pruska, Rakouska a Ruska při obraně dynastické legitimity opřené o křesťanskou ideu vlády z boží milosti.
Dilema konzervatismu Ustavení Svaté aliance představovalo kompromis mezi idealistickou představou říše založené na univerzálních hodnotách a realistickou představou rovnováhy mocností, které navzájem respektují svou suverenitu opírat své domácí režimy o odlišné hodnoty. Zároveň bylo projevem dilematu, v němž se konzervativec Metternich ocitl poté, co byla výslovně položena otázka legitimity pravidel společenského řádu.
Podle konzervativce spočívá tato legitimita v jejich samozřejmém dodržování. Vstupuje-li na politické kolbiště s výslovným záměrem tato pravidla obhajovat, implicitně tím přiznává svou porážku – ačkoliv vystupuje proti revoluci, stává se sám součástí revoluční politiky ve smyslu zápasu o to, na jakých hodnotách má být založen společenský řád. Závazky, které mají organicky vyrůstat ze spontánně dodržovaných tradic, se proměňují do vědomě formulovaných principů rozumu. Podle Kissingera je v Metternichově myšlení vidět zřetelné napětí mezi nostalgií po předpolitickém spontánním řádu a vědomím nezbytnosti bránit tento řád prostředky ideologické politiky ve chvíli, kdy byl revolucí zpochybněn, a to i navzdory tomu, že taková obrana svým způsobem dotvrzuje nezvratný zánik tohoto řádu.
Proměna konzervatismu do ideologie a posléze i její napojení na nacionalismus (jehož by se Evropan Metternich zcela jistě zhrozil) svědčí o tom, že hlubinný konzervatismus spontánního řádu nemohl přežít v dynamice politických, ekonomických a kulturních převratů moderní doby. Stejně tak nemohlo dlouhodobě přežít ani rakouské mocnářství, které bylo podle Kissingera anachronismem již na konci Napoleonských válek. S o to větším obdivem líčí ve své knize diplomatickou obratnost, s jakou byl Metternich schopen svým obnovením evropského řádu oddálit jeho zánik o dalších sto let.
***
STUDIE
KNIHA TÝDNE
Obnovení světového řádu
Henry Kissinger Prostor, Praha 2009, 413 stran
Metternich stojí oběma nohama v druhé polovině 18. století. V mezinárodní oblasti byla tato doba zlatou érou kabinetní diplomacie a omezených válek mezi navzájem se uznávajícími suverény, kteří dodržují pravidla společenského řádu.
O autorovi| Pavel Barša politolog ; Autor přednáší na Filozofické fakultě UK a Anglo-americké vysoké škole a je výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů
