Ještě před čtyřmi roky byl Jiří Mádl (21) neznámý studentík biskupského gymnázia v Českých Budějovicích, kterému kvůli chování čtyřikrát hrozilo podmínečné vyloučení. Drobný kluk tehdy nejradši ze všeho hrál hokej, tedy dokud mu jednou u mantinelu nerozdrtili loket. Aby se neflákal, donutila ho maminka přihlásit se na konkurz filmu Snowboarďáci – vybrali ho ze sedmi set uchazečů. Talent, jaký se tu prý neobjevil od dob Tomáše Holého. Teenagerovský trhák mu úplně změnil život. Dneska, po devíti filmech, může mít každou, na kterou si na party ukáže. Stal se idolem -náctiletých, režiséři si u něj podávají dveře, jeho natáčecí tempo je zběsilé. Letos v létě měl na karlovarském filmovém festivalu tři filmy (Děti noci, Gympl, Bathory), nakonec dostal cenu za nejlepší mužský herecký výkon, navzdory tomu, že „v tom herectví zase nevidí nějakou moc vědu“. A mimochodem, domluvit si s Jirkou Mádlem rozhovor bylo o hodně těžší než s prezidentem Klausem.
* Jednou jste ve škole paní učitelce němčiny na otázku, co je smyslem vašeho života, řekl, že chcete změnit svět. Čím byste býval začal?
Nevím, to jsem asi zrovna tehdy byl nějakej státotvornej. Mě tenkrát vůbec bavila filozofie, furt jsem něco čet’ o těch státotvornejch lidech, tak jsem se chtěl zřejmě jenom připojit. Jenže už mě to pomalu pouští. Vidím, že svět už asi nezměním.
* Ještě jste mi neřekl, co se vám na světě nelíbilo...
Fakt mi vadí to, že svět už není jeden, že je několik světů. Že každý žijeme v úplně jiným a ty rozdíly mezi životními poměry se spíš zvětšují. Přitom mně by se líbilo, kdyby svět kooperoval. Což už asi nejde. Dokonce jsem nedávno slyšel, že teď je podobné období, jako bývá před válkou. Že vždycky když se blížila válka, začaly se zvětšovat sociální rozdíly mezi lidmi a hrubla politika. Tak jestli nás třeba nečeká nějaká ta válka.
* Když mluvíte o válce, říká vaší generaci něco slovo vlastenectví?
Nóóó... já mám pocit, že vlastenci se z nás stávají až v těch cizích zemích, kdy si prostě hledáme svoji identitu a taky si uvědomujeme rozdíly. Já se třeba dost snažím cestovat a dobře vím, že si Čechem nejvíc připadám právě v zahraničí. Ale jinak vlastenectví... já myslím, že je to dost blbost. Já vůbec nemám rád jakýkoli národní boje nebo boje pohlaví, ty feministky a ty šovinisty... To jsou v zásadě směšný věci. A když lidi argumentují vlastenectvím, jsou fakt trapný. Člověk by měl být hrdej hlavně na to, že je lidská bytost, ne?
* Takže padnout za vlast je taky „dost blbost“?
Ale to jako jo! Ona v nás zřejmě zároveň funguje frustrace z toho, že my mladí nemáme proti čemu bojovat. Že žijeme v míru, ve světě, kde je nadbytek jídla, nadbytek všech možných věcí. Kde si pořád stěžujeme na různý miniproblémy, na nějaký daně, nějaký poplatky u doktora... Vlastně jsme se stali příslušenstvím v dobře fungujícím systému. A to je frustrující, pro mě aspoň jo. Protože já bych fakt občas chtěl jít na Národní třídu bojovat za něco, co by změnilo svět. Mít pocit, že jsem trošku důležitej. Že nejsem ta generace, která jen tak propluje. Ale na druhé straně si uvědomuju, jak strašně směšný je, když někdo bojuje a nemá za co. Takže vlastně spíš čekám na nějaký bezpráví, abych se mohl angažovat. (směje se)
* Mladí Češi jsou svobodní, sytí, mohou cestovat a bavit se prakticky čímkoli, navíc žijí v totálním kultu mládí. Zajímalo by mě: Jsou šťastní?
Těžko říct. Každej si definuje štěstí podle toho, jaký má nároky. Na jedné straně znám strašně šťastných lidí. Ale například já si uvědomuju, že úplně šťastnej nejsem.
* Zrovna vy, který máte všechno – atraktivní práci, popularitu, zdraví, peníze, úspěch –, nejste šťastný?
Tak ono to vypadá, že si nemám nač stěžovat, ale stejně mám občas divnej pocit. Štěstí je zřejmě právě v tom, že člověk má pořád za co bojovat. A mně se občas zdá, že už stagnuju. Je mi jednadvacet a nechtěl bych dělat celý život to, čeho jsem se chyt’ v sedmnácti. Jako že bych pak říkal těm vnoučatům: No víte, dětičky, já jsem byl herec. – No a co jako?
* Co byste chtěl od života?
Asi bych chtěl být šťastný, bohatý, milý, krásný, oblíbený, uznávaný... (směje se)
* Milý, krásný, oblíbený? Když jsme u toho, řekl jste v jednom rozhovoru: „Stává se mi, že přijdu na večírek a můžu si prostě ukázat... Mockrát za mnou přišla holka na férovku s tím, že mě chce do postele...“ Jak se takovým nabídkám odolává?
Ale odolává, samozřejmě! To ale nebylo chlubení, spíš jsem si tím trošku i postesknul. Ono to taky není tak úplně jednoduchý. I my mladý kluci z televize, když to řeknu takhle, o sobě pochybujeme. A člověk má takovou tendenci... jak bych to řek’... nemít ty věci zadarmo, muset se snažit. Fakt je to kolikrát až asexuální, právě takovýhle nabídky. Zrovna nedávno se mi to stalo znova a tý holce bylo nějak extrémně málo. To mě šokovalo. Já z toho normálně v noci nespal. Furt jsem nad tím přemejšlel, jak je tohle možný? Vždycky znova mě to překvapuje.
* Urazí se slečna, když ji odmítnete? Začne o vás rozhlašovat, že jste namachrovanej frajer?
Já vždycky odmítnu slušně, většinou to nějak hodím do vtipu, jako že jsem třeba na sex už starej, děvče, nebo tak. Nějak to ty holky vezmou. A ono to samozřejmě taky není denně.
* Jaká je vlastně zlatá česká mládež?
Vy myslíte takovou tu, co se obleče dole na Václaváku v NewYorkeru nebo ještě v nějakých lepších značkách a pak se jde ukázat na večírek, co si jako koupila? Víte, buďme k nim spravedliví. Já se třeba dostal do party těch milionářských dětí a musím říct, že jim docela rozumím. Mně se totiž taky hrozně těžko seznamuje s lidma, protože už předem na mě koukaj s nějakým předsudkem. Stydí se mě oslovit, prostě si o vás něco myslí předem. Leoš Mareš jednou uvedl dobrý příklad: že když on řekne, že polívka je slaná, všichni budou tvrdit, jak je namyšlenej, když si stěžuje na polívku. I když fakt slaná je. A ty milionářský děti, ta zlatá mládež, to nemají jednoduchý. Mají to spočítaný dřív, než se s nima někdo vůbec začne bavit. Už jsou zařazený. A teď když ještě ke všemu chodí na tu milionářskou školu... tak žijte v takovýhle komunitě! Hodně pařej, to je známý. Ale já je poznal i mimo ty Duplexy, kde se fakt vyřáděj, kde ukážou, že mají ty peníze. A zjistil jsem, že mimo kluby se někteří chovají hrozně hezky. Mám mezi nimi dokonce výbornýho kamaráda, kterej, jak to říct... on klade velký důraz na svoje vzdělání, úplně to miluje. Sice strašně chlastá, ale současně na sobě neuvěřitelně pracuje, protože ví, že mu to všichni dají sežrat.
* Chudáci. Mám je litovat?
Já neříkám litovat, ale neodsuzovat je. Já si totiž něčím podobným taky prošel. I když už se to teď trochu mění, protože lidi pochopili, že ten úspěch nebyl sám od sebe.
* Víte, nad čím žasnu? Jací jsou mladí snobové. Jak se kastují podle oblečení – rockeři, punkáči, emaři, diskofilové, technaři... A ty jednotlivé kasty se tak nesnášejí, jako by mezi sebou vedly nějakou válku – přitom jde jen o hadry, ne?
To jo. Ale já bych řek’, že to je přirozený. Všichni přece chceme patřit k nějakým barvám, já si to pamatuju ještě z dob, kdy jsem hrál závodně hokej. Kdo nebyl v našem týmu, byl nepřítel – to bylo jasný. A v generacích, který žily v totalitě, to nebylo jenom proto, že se komunisti snažili srovnat všechny do latě. Všichni museli být stejný, anebo rudý. Takže pokud to není úplně přehnaný, vůbec mi to nevadí. Ani to fanouškovství, pokud se teda nechovají úplně jako hovada. Mně to přijde až takový vtipný, prostě zábava. My když jsme vyhráli něco v hokeji, taky jsme lámali hokejky, řvali u toho cigi caga, cigi caga a užívali si to.
* Přijde vám vtipná i jiná dnešní zábava, chatování se smyšlenou identitou na internetu?
Z toho nemám strach, to je jenom taková hra, to lidi určitě časem přestane bavit. Je to vlastně stejný, jako když si lidi psali vzkazy na stromy nebo si nechávali někde lístečky, akorát že je to rychlejší. Ale co mi vadí, je to seznamování naslepo na internetu, protože nakonec stejně každý zjistí, že vztah z toho nebude. A jestli, tak hodně blbej. Já to zažil jednou ve třinácti přes esemesku, to ještě internetový seznamky nebyly tak rozšířený, a to byl děsnej zážitek!
* Proč? Vy nevěříte na náhodu?
Jenže na tý esemesce byl úplně někdo jiný než v reálu! Člověk je furt člověkem a nejde ho předělat na stroj. Pořád je to spíš o tý chemii, o těch vůních a tak. To se nezmění.
* Myslíte, že berete lásku jinak než třeba vaše maminka?
Já vůbec nechci mluvit za mamku nebo za její generaci. Ale přišel jsem na to, že vesměs všechno, co děláme, jsou vlastně frustrace z lásky, třeba i rodičovský, když se nám jí nedostává. Vypozoroval jsem takovou věc: že když se kouknu na nějaký kamarádky, holky, o kterých vím, že se prostě s klukama moc nemažou, tak jsou to většinou ty, který to nemají doma v pohodě. Zkrátka frustrace z lásky. Na druhý straně já jsem teď rok volnej a zjistil jsem, jak moc jsem za ten rok na sobě zapracoval. Donutilo mě to na sobě hrozně makat v mnoha věcech, a co jsem toho stihnul! Člověk má najednou chuť něco budovat. Když budujete vztah, už většinou nemáte takovou potřebu si budovat například vzdělání. I když to nemusí být vždycky tak.
* Kdy je vlastně chlap dospělej?
To ani nevím. Ale jestli já někdy dospěju, budu strašně nešťastnej. Já jsem rád, že si furt udržuju takový ty věci, který mě vlastně činí dítětem. Například si odmítám udělat řidičák, i když bych ho dávno měl mít, protože ho samozřejmě potřebuju. To podle mě je jedna ze známek dospělosti.
* Je pravda, že jste v šestnácti letech uvěřil v Boha? Mělo na tom podíl biskupské gymnázium, kam jste chodil? Nebo nějaký jiný zážitek?
Ten biskupák v tom roli nehrál, já k tomu ani doma vůbec nebyl vedenej. Asi to vzniklo na jednom křesťanským táboře v Husinci, pořádaném českou a americkou církví bratrskou. Ono se na víru u nás lidi špatně dívají, je to tu zabitý ateismem. A když někdo řekne, že věří v Boha, tak si tu představujou, že věříme v nějakou vousatou postavičku, která rozhoduje, jak to na tom světě bude. Já ale pochopil až na tom táboře, že tam jsou lidi, já nevím, jak to říct, abych jim neuškodil... Že jsou prostě úplně normální. Když jsme mimo tábor, můžem prochlastat celý víkend a chovat se jak zvířata. Na druhý straně ale vím, že by mi v životě neublížili, že mají zodpovědnost k sobě i k ostatním. A taky jsem nikdy nezažil takovou vzájemnou lásku ve skupině lidí jako na tom táboře. Jsme dneska s těmi kamarády odděleni tisíci kilometry, a přesto to přátelství drží. To mi přijde skvělý. Když to řeknu úplně zjednodušeně, věřit pro mě znamená prostě být dobrým člověkem.
* Modlíte se?
Ne. To není potřeba. To fakt není o tom. To jsem se snad ani nikdy nemodlil. Já nemám takový ten český pohled, že někde nahoře je stařík, ke kterýmu se všichni modlí a on tam vyřizuje ty žádosti. To je blbost. Já opravdu nejsem žádnej praktikující katolík, nedal jsem se pokřtít, nechodím do kostela každou neděli. Pro mě je to jenom způsob života. A kdybyste se zeptala mých kamarádů, tak někteří to ani nevědí, že jsem věřící.
* Co vám víra dává?
Takovou jako sílu. To je docela těžký vysvětlit: já se prostě chovám ke všem slušně, nikomu neubližuju. A mně to ten svět dělá o hodně jednodušší. Najednou pro vás totiž nic není problém. Připadáte si silnější. Já už se taky ničeho moc nebojím a nic mi není vzdálený.
*
A neodrazují vás ty zkostnatělé názory církve například na potraty, na homosexuály? Pohybujete se ve filmovém světě, přece musíte mít mezi svými známými gaye a víte, že si to ten člověk nevybral z nějakého zvrhlého rozmaru, že ho takhle udělal Bůh, chcete-li.
No jasně. Já chápu, že spousta lidí má k církvi právě pro tenhle stupidní pohled odpor. Ale já mám kamarády v Chicagu, kteří tam vedou kostel. A co se týče podobných problémů, mám pocit, že jsou úplně nad věcí.
* Letos jste byl dva měsíce v New Yorku. Liší se nějak podstatně mladí Američani od mladých Čechů?
Já bych řek’, že Češi jsou víc připravený porušovat pravidla. Nebo Evropani vůbec. Evropa je určitě uvolněnější než Amerika.
* Už na gymnáziu jste začal vydělávat. Dneska zřejmě vyděláváte víc než vaše maminka. Půjčuje si od vás?
Než mamka? Nevím, zjistím. Poměříme. Občas jí pučím... i dám. Tak mamka vede domácnost a mně určitě zbyde víc, stoprocentně.
* Naučil jste se zacházet s penězi?
Já byl vždycky dost šetřivej a míval docela dost peněz. Už když jsem hrával hokej, vždycky jsem dostal padesát korun, když se jelo někam mimo Budějice, ale neutratil vůbec nic. Najednou skončila sezona a já měl v šupleti tisíc korun! A za další sezonu další tisíc. Za čtyři roky plus nějaký Vánoce jsem měl osm tisíc v šupleti. Já byl fakt na čtrnáct let bohatej kluk a s penězi jsem uměl pracovat. Mamka vždycky: „Můžu si pučit dva tisíce?“ Pak je tam zase vrátila.
* Na začátku své herecké kariéry jste byl považován za šikovného naturščika. Letos jste získal na karlovarském filmovém festivalu cenu za nejlepší mužskou roli. Cítil jste zadostiučinění?
Ani ne. Já v tom herectví zase nevidím nějakou moc vědu. Abych řek’ pravdu, mě hrozně překvapuje, že nejčastější reakce po každým mým filmu je, že jsou lidi překvapení. Já vím, že jsem v tom hraní teprve čtyři roky, ale Děti noci je už můj devátej film! A ono slyšet po devátý, jak jsou lidi překvapení... Něco jako když jsou silničáři každoročně překvapený, že jim sníh zasypal silnice. Samozřejmě jsem rád, že jsem tu roli v Dětech noci dostal. Ale já ji nevidím nijak těžší nebo promyšlenější než ty předchozí. Mám dokonce pocit, že jsem měl i mnohem těžší role, každý herec vám potvrdí, že hrát v teenagerovských komediích je velká dřina. Ale takhle to holt funguje.
* Je něco, čeho se bojíte?
Jako... trošku se bojím času. Mám takovej tísnivej pocit, že nějak hrozně rychle plyne. A že už jsem měl dávno něco udělat, někde být, že mi to utíká a že mě to tíží. Nenávidím hodinky. Nenosím je, není mi to příjemný.
* Umíte si už představit svoje stáří?
Stáří? Já se na to v podstatě těším. Protože jak mám teď ten tísnivej pocit, tak jednou, v jednom bodě se to určitě zlomí. Člověk si pak řekne: Tak na to jsem už starej. A tohle už taky nestihnu... Vlastně se hrozně těším, až si sednu a budu normálně v klidu. A budu si říkat: Jéžiš, co já toho zamlada stih’! Nejvíc by se mi ale stejně líbilo, kdyby člověk byl nejdřív starej a až pak mladej. Že by si toho pak o hodně víc vážil.
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
