„Krásné to tady je, to je pravda,“ usměje se Nušín, třiadvacetiletá kráska z pouště na lednové cestě z Anzali do hlavního města Teheránu. „Jenže to je tak všechno. Pěkná krajina, hory i poušť a výborná kuchyně. Život je ale v Íránu nanic,“ pokračuje výbornou angličtinou v autobuse plném lidí. Většina místních s cizími jazyky zápasí, přesto někteří z nich řeči „západních nepřátel“ trochu rozumí.
Nušín se zářivým blonďatým přelivem se nebojí, že ji někdo ze spolucestujících za „protirežimní slova“ udá. Mluví nahlas, zatímco si v pravidelných intervalech upravuje šátek na hlavě: povinnou součást oděvu žen v autokratické islámské republice, v níž panuje režim ovládaný nikoli stranickými aparátčíky jako kdysi v Československu, nýbrž ultrakonzervativními duchovními. Ajatolláhové zemi vládnou tvrdou rukou už od roku 1979.
Nušín má elán i nápady, práci se jí přesto sehnat nedaří.
Při vyprávění Nušín tmavý hidžáb pořád padá, zakrývá totiž sotva temeno hlavy s nedávno odbarvenými dlouhými vlasy. Dívka je však zvyklá, bezmyšlenkovitě šátek posunuje – vždy jen o nezbytných pár centimetrů výš – a dál vypráví o životě v zemi, jež se po dlouhých letech izolace opatrně otevírá světu.
„Každý by chtěl odejít. Hlavně mladí chtějí zmizet, tady nemáme žádnou budoucnost. Žádnou práci, nikdo nás nevezme, třeba já už jsem to vzdala,“ poukáže na jednu z tíživých nesnází dnešního Íránu: vysokou nezaměstnanost mezi mladými.
Potíž s hledáním práce řeší hlavně absolventi vysokých škol. Bezmála osmdesátimilionový Írán je země s převážně mladou populací. Počet obyvatel se od islámské revoluce, kdy šíitští fundamentalisté vystřídali u moci šáha Muhammada Rezá Pahlavího, více než zdvojnásobil, přičemž univerzitních studentů je pětadvacetkrát víc než na konci sedmdesátých let, skoro čtyři a půl milionu. Najít uplatnění zkrátka není jen tak. A problém pociťují hlavně ženy, které by podle přesvědčení konzervativních duchovních pracovat vůbec neměly. Ideálem je vdát se a zůstat doma.
Mnozí Íránci žijí stále podle tradičního rodinného uspořádání. Ranní procházka v Jazdu.
Nušín si takovou budoucnost nedokáže představit, byť přiznává, že ona sama teď podle mustru ajatolláhů žije. Loni se vdala, vzala si kamaráda z vedlejší třídy na střední škole, profesionálního vojáka, s nímž odešla na základnu u Kaspického moře. A je doma. Na univerzitě sice vystudovala angličtinu, jenže kdyby učila, vydělala by jen něco málo přes sto dolarů měsíčně. Víc jí nikde nenabídli.
Bez závoje za volant nesmí. Írán zabaví auta s nezahalenou ženou |
„To by mi za měsíc vystačilo tak na dopravu do práce,“ povzdechne mladá žena, které však nechybí elán a nápady. Doma si otevřela kosmetický salon, klientkám, zatím vesměs kamarádkám, dělá permanentní make-up a odbarvuje vlasy na podobnou – vysněnou – blond, jako má sama. Nebo spíš žlutou, odbarvit tmavé vlasy Peršanek je úkol takřka nadlidský.
„Všechno by bylo jiné, kdyby nám nevládli náboženští fanatici, kteří ničemu nerozumí. Patříme k nejbohatším zemím světa, ale peníze z ropy mizí kdovíkde,“ dodává zklamaně. A zatímco člověk poučený minulostí v zemi svázané totalitním režimem se při jejích slovech trochu ošívá a nenápadně rozhlíží kolem, Nušín to během několikahodinové jízdy íránským duchovním a jejich počínání z plna hrdla natře ještě několikrát.
Nejsme všichni teroristé
Rozhodně není první ani poslední, kdo v blízkovýchodní velmoci podobně hodnotí více než pětadvacet let trvající vládu ajatolláha Sajjída Alího Chameneího. Otevřená kritika z úst běžných obyvatel zaznívá napříč Íránem, jak v metropoli, tak třeba v pouštním Šírázu či přístavním Anzali na severu země.
Severoíránské město Anzali u břehů Kaspického moře.
„To je přece příšerné auto, vždyť je íránské,“ reaguje inženýr Mahsúr na zdvořilostní frázi, aby řeč nestála, u svého vozu. Vlastní bezmála patnáctileté auto značky Saipa, jež trochu připomíná starý renault. Ostatně továrna Saipa licenčně vyráběla francouzské citroëny a renaulty. Podobně jako Peugeot, který se musel stáhnout po roce 2012, kdy USA zpřísnily sankce proti íránskému automobilovému průmyslu. Staré peugeoty také na místních silnicích v porovnání s ostatními zahraničními značkami jednoznačně vedou. A vypadá to, že brzy přibudou další – v polovině ledna navštívil íránský prezident Hasan Rúhání Itálii a Francii a v obou zemích podepsal smlouvy za miliony, jednu z nich znovu s Peugeotem.
Rúháního cesta značí další krok po historické zprávě z loňského července, kdy se po táhlých – naposledy tříletých – vyjednáváních Teherán dohodl se skupinou světových mocností a podepsaly takzvanou dohodu velmocí.
Křehká dohoda o Íránu: důvod k oslavám, nebo bezpečnostní hrozba? |
Zjednodušeně: Teherán slíbil, že významně omezí svůj jaderný program (nikoli samotný rozvoj, ale jeho vojenské aspekty), výměnou za zrušení sankcí. Západ se totiž dlouhodobě obával, že Írán vyvíjí jadernou zbraň. Navzdory vyhlášené pohostinnosti obyvatel má totiž země kvůli politice svých vůdců nepřátel víc než dost.
„Hodně lidí si myslí, že jsme tady všichni teroristé a že ženy pod čádory nosí výbušniny,“ směje se Nušín, když zmíní dlouhé, většinou černé hábity, které ženu zakrývají od hlavy až k patě s výjimkou obličeje. „To všechno dělají ti nahoře, vzbuzují strach, aby se udrželi u moci.“
Íránky na malém ovocném trhu v Jazdu.
Armáda Nušín kazí manželství. Má ráda cestování; ještě nikdy nikde sice nebyla, ale ví to. Její muž, příslušník armády, však nesmí opustit Írán. „Žádný profesionální voják nesmí odjet ze země. Mají strach, že by vyzradil nějaká bezpečnostní tajemství,“ pokrčí rameny a šátek jí znovu sklouzne z hlavy.
Islámská koalice proti teroru? Hezký slogan k ničemu, míní íránský diplomat |
V jednom však na vycepovanou armádu nedá dopustit. Íránci nemají strach z fanatiků z takzvaného Islámského státu, byť coby vyznavači šíitské větve islámu patří k cílům jejich řádění. Nevěří, že by si troufli vpadnout do jejich země. Kromě klasické armády tam působí i nechvalně proslulé Íránské revoluční gardy a s nimi spřízněné dobrovolnické a polodobrovolnické skupiny, které kromě národní bezpečnosti dbají i na dodržování přísných islámských zákonů, jež v mnoha ohledech zemi uvrhly o řadu let zpátky. A jejich členů se mnozí Íránci bojí.
Kluci a holky
„Co je špatného na rozpuštěných ženských vlasech,“ kroutí nechápavě hlavou Réza Džavali z Jazdu, milionového města uprostřed Íránu. „Špatné mi připadá ženám nařizovat, aby si vlasy schovaly pod šátek. Ať si každá nosí vlasy, jak chce.“
Odvážné Íránky touží po svobodě. Na Facebooku bojují za vítr ve vlasech |
Někdejší učitel ještě dobře pamatuje dobu před pětatřiceti lety, kdy se mnohé íránské ženy mohly samy rozhodnout, zda si budou vlasy schovávat. Dobu, kdy mohly na veřejnosti zpívat a tancovat. A časy, kdy muži a ženy nebyli už od dětství přísně oddělováni.
Navzdory jednadvacátému století, byť Peršané podle svého kalendáře oslaví na jaře teprve 1395. nourúz čili Nový rok, jsou možnosti setkávání mužů a žen omezené.
Mešity jsou rozděleny na mužské a ženské části, byť někde mohou být všichni dohromady.
„Na rande zapomeň, ajatolláhové úplně zničili možnost před svatbou někoho skutečně poznat. Dvě tři schůzky, samozřejmě s doprovodem, a pak se rozhodni, buď to posunete dál – takže námluvy –, nebo mazej pryč,“ rozčílí se třicetiletý Husajn, který vystudoval techniku, ale od té doby se plácá a dělá všechno možné nebo nic. „Jsem ateista, nevěřím v Boha a o Prorokovi si myslím, že to pěkně podělal,“ říká zhurta a promne si bradu s třídenním strništěm.
Ve vytopené místnosti sedí další čtyři lidé, tři mladíci a dívka, sestra jednoho z nich. Husajn je doučuje angličtinu a matematiku, zkrátka všechno, co je třeba. Všichni čtyři studují na univerzitě v Jazdu. Je vidět, že staršího Husajna obdivují, na režim taky nadávají, ale jeho rouhání jim moc příjemné není. I když náboženství zůstává důležitým tématem, dlouhé roky indoktrinace u mnohých víru spíše ubily. Živé je naopak nekonečné téma vztahů.
„Chtěl bych se oženit, už nechci bydlet s matkou,“ přizná Hasan v zakouřeném podniku, kde se na barevných perských kobercích povaluje několik skupinek mužů, kteří kouří vodní dýmku. Do téhle čajovny mohou i ženy, což bylo ještě před pár lety zcela nemožné. Ostatně dodnes většinu takových podniků mohou navštěvovat pouze muži. V téhle čajovně však na jednom z koberců kouří takzvanou šíšu i pár žen. Přišly před chvílí, což na okamžik změnilo atmosféru v podniku. Muži mluví hlasitěji, ženy se trochu křečovitě smějí, všichni si nenápadně vyměňují pohledy.
Najít čajovnu nebo podnik s vodními dýmkami není vždy snadné, mnohdy nejsou označeny.
„Není to jednoduché, muž se nemá šanci seznámit,“ popisuje pětatřicetiletý úředník, který dívky taky zaregistroval. Doma Hasan piluje angličtinu a italštinu. Nudnou byrokratickou práci chce pověsit na hřebík, svou budoucnost vidí v turistickém ruchu. Jen ta žena mu schází. Pro muže, který nemá moc peněz, není snadné najít si manželku. Žena přichází do mužova domu – to znamená, že ten musí nějaký mít.
Nemovitosti a pozemky jsou tak častým tématem rozhovorů i s úplně cizími lidmi v čajovně. Hasan hned vytáhne svůj mobilní telefon, ukazuje matčin dům a pozemek, který hodlá přikoupit, a vypráví, jak chce dům přestavět. Teď má šanci, nedávno potkal ženu, rozvedenou se dvěma dětmi, sama ho oslovila. Slyšela ho mluvit anglicky s cizinci a chtěla by se také učit. „Hodně si od toho slibuji,“ usmívá se Hasan, pro kterého je téma ženy a hledání možnosti, jak se s nimi setkat, alfou a omegou veškerého přemýšlení.
Rihanna v čádoru
I když časy se přece jen změnily. Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech mravnostní policie dohlížela na každý pramen vlasů, který ženě vykoukl zpod šátku a za použití rtěnky či make-upu mohla strávit několik hodin na policejní stanici, nyní se především Teheránem procházejí úplné chodící reklamy na kosmetické značky. Šminky získávají na popularitě i v ostatních částech země.
Někde lze spatřit i páry, které se vedou za ruce. Dříve nevídané. A přestože je v celé zemi striktně zakázaný alkohol a nikde se neprodává, takřka každý dokáže ve svém mobilu najít číslo na známého, který by nějak ten litr vína sehnal. Většinou však Íránci alkohol odmítají, jsou to muslimové. Na druhou stranu společnost už řadu let drtí drogy, ostatně k makovicím z Afghánistánu a Pákistánu je to blízko.
Íránci pořádají rozvodové večírky. Satanské, hrozí se duchovní |
Západní svět Íránce přitahuje, jakkoli se tomu ajatolláhové snaží bránit. „Stahujeme si cizí filmy i zakázanou hudbu, chodíme tancovat. Dělají to už skoro všichni, takže nás za to prostě nemohou stíhat,“ věří Hasan, který jako většina mladých používá poměrně snadno dostupný systém, který maskuje identitu uživatele na internetu, takže může navštěvovat i cenzurou zablokované stránky. Třeba některé zpravodajské servery, hudební kanály nebo i sociální sítě typu Facebook. A doma Íránci pořádají oslavy, kde se tančí a zpívá, potvrzují mnozí.
Moderní, sotva rok starý obchodní komplex Mega Mali na okraji Teheránu.
„Miluju Rihannu,“ překvapí dvaadvacetiletá Pardisa z Isfahánu. „Kéž by tady jednou měla koncert, ale to se asi nestane,“ pokrčí rameny. „Bylo by to skvělé, Rihanna na náměstí Imáma Chomejního, jen by asi musela přijít v čádoru,“ začne se hlasitě smát při představě americké RnB zpěvačky, jež toho na sobě jinak mívá spíše méně než více. V tomhle případě by ale ani tmavý dlouhý háv nepomohl, ženy v Íránu nesmějí zpívat na veřejnosti.
Jedním z hudebních idolů je také španělský interpret sladkobolných hitů Enrique Iglesias, i když snad proto, že si v jistém smyslu ve svých písních nezadá s romantickými perskými zpěváky.
Osmnáctiletý Amir obdivuje hráče FC Barcelona a chystá se na univerzitu.
Iglesiase obdivuje i osmnáctiletý Amir, student gymnázia, který se chystá na vysokou.
Chce studovat arabštinu a v budoucnu se věnovat obchodu. Teď řeší hlavně fotbal, španělskou ligu. Fandí Barceloně a účesy střídá pomalu stejně rychle jako jeho fotbaloví hrdinové, kteří kopou za Barçu.
„V létě mám brigádu v holičství, takže to umím dobře,“ vysvětluje svůj precizní účes – po stranách vyholenou hlavu a gelem vymodelovanou vlnu nad čelem. A stejně jako mnoho dalších řeší i oblečení, nezbytnou koženou bundu a úzké džíny. Vzhledem k mizivému počtu značkových butiků, ale i levných zahraničních řetězců však výlohy íránských obchodů s oblečením připomínají spíše časy, které dávno odnesl čas. A to samozřejmě i na bazarech, které však turisté v regionu mnohdy vyhledávají právě pro onen závan historie.
Nejlepší kamarád z bazaru
Teheránský bazar patří k největším v zemi. Slouží především jako velkoobchod, takže tam často ani není možné koupit zboží po jednom kuse. Na tržiště se sjíždějí obchodníci z celé země a kupují šátky, koření i koberce. A pak také neuvěřitelné množství laciného a nekvalitního zboží z Číny. Chaos, pokřikování a labyrint klikatých uliček.
Na velkém bazaru v Teheránu lze koupit skoro cokoli, od koření po tiskárny. A samozřejmě také oblečení a prádlo.
Pistácie a různé další druhy ořechů či sušené ovoce lze sehnat po celé zemi, třeba na trhu v Anzali.
„Z Česka, no ne, počkej,“ vykřikne na bazaru muž a hrábne do vnitřní kapsy saka. Vytáhne umělohmotné pouzdro na vizitky a chvíli ho prohrabává. Pak vytáhne ošuntělou, trochu pomačkanou navštívenku se znakem českého ministerstva zahraničí.
„To je vizitka českého velvyslance. Je můj nejlepší přítel. Výborný člověk,“ vykládá muž, který prochází rozlehlým bazarem. Než uklidí pouzdro s kartičkami, je možné zahlédnout ještě jednu s logem francouzské automobilky a další se znakem německé banky. Prostě dobrá společnost. Nutno podotknout, že jeden z bývalých českých chargé d’affaires v Íránu Josef Havlas musí být velmi kamarádský člověk. Vizitku s jeho jménem a stejným příběhem má na trhu kdekdo. Ve skutečnosti ji diplomat zřejmě někomu opravdu dal a pak byla nesčetněkrát okopírována.
Spojené státy i EU ruší sankce proti Íránu. Země tak může opět vyvážet ropu a plyn do Evropy |
I drobní prodejci na teheránské tržnici doufají, že jim ještě čerstvá dohoda se Západem pomůže s obchody. Věří v otevření íránského trhu a hlavně v oznámení, že bude ukončeno bankovní embargo. Postupně se tak do země mají vrátit stovky milionů dolarů, které dosud leží zmrazeny na íránských osobních i vládních účtech v amerických bankách. Západ se navíc chystá nakupovat ropu a zemní plyn – suroviny, jichž má islámská republika velké zásoby.
Ne všichni však dohodu vítají. Z posilování Íránu mají strach hlavně Izrael a Saúdská Arábie, jimž mnohaletá izolace Peršanů vyhovovala. Nyní totiž Írán vypadá jako skanzen starých křápů na silnicích, kde se vývoj zastavil na začátku osmdesátých let. Místní tak doufají, že otevření trhu záhy výrazně oživí zdejší ekonomiku. Byť někteří i dál zůstávají skeptičtí.
„O uvolňování sankcí jsem slyšel poprvé v první třídě. Páni, to jsem se těšil,“ říká prodavač koberců Husajn Husajn. „No, kolik mi je: dvaatřicet. Myslím, že pro nás se ještě dlouho nezmění vůbec nic. Jsou to jen politické řeči. Írán dál zůstává zavřený a svázaný šílenými pravidly,“ mávne rukou. „Darmo mluvit. Mám tady ale jeden prvotřídní perský koberec, vázaly ho mladé dívky z pouště. Povím ti o něm víc. To je mnohem zajímavější příběh.“
 |
STRUČNÉ DĚJINY MODERNÍHO ÍRÁNU:
 Ajatolláh Alí Chameneí  Mahmúd Ahmadínežád
|
