Přijetí generalitou z Washington Post byl velký zážitek. Poctilo mě, že mi Martin Baron, pod jehož vedením získaly jiné slavné americké noviny, The Boston Globe, šest Pulitzerových cen, dal spolu s Kevinem Meridou hodinu času a pak mě vzali na poradu o titulní straně, kterou mají stejně jako LN ve čtyři hodiny odpoledne.
Budoucnost se ale probouzí někde jinde. O několik dní později byl jsem v Tampa Bay Times, které jsou s nákladem 250 tisíc prodaných kusů denně největší noviny na jihovýchodním pobřeží. Paralelně s tím jsem navštěvoval nové, úspěšné onlinové projekty. Nemůžu se ale zbavit jednoho silného pocitu: ti onlinoví, jejichž projekty dusí náklad velkých novin, jsou výrazně jiní. Ptají se, jak to funguje jinde, jsou otevření, nabití energií, budoucnost je pro ně výzva, nikoliv obava. Printoví jsou zasmušilí a smutní, uzavření a říkají hlavně: uvidíme, jak to dopadne, musí především přežít kvalitní žurnalistika, a podobné věty modlitby víry a naděje. Necítím z nich náboj, energii, prostě se obáváme toho, co bude.
Porada o titulní straně, kterou mají v The Washington Post, stejně jako v Lidových novinách, ve čtyři odpoledne.
Martin Baron sice silnou víru má, když říká, že v době před internetem noviny žily v jakémsi monopolu, kdy žádný jednotlivec nebyl jednoduše schopen vytvořit infrastrukturu pro vydávání novin, pořídit si tiskárnu, kamiony na distribuci novin, inzertní oddělení a mít velké inzertní příjmy, a že s internetem přišla skutečná konkurence. A podle něj je nakonec jedno, jestli Washington Post bude vycházet v printové podobě každý den, nebo jednou týdně. Je pro ně důležité, aby přežil jejich typ žurnalistiky bez ohledu na to, na které platformě bude šířena. Moc proaktivně to ale nezní.
Inspirující bylo setkání také ve Washingtonu s Davidem Kurtzem, managing editorem TPM (Talking Points Memo), což je mimořádně úspěšný politický web. S ním jsem výrazně protáhl čas určený k setkání a můj průvodce neustále významně ťukal na hodinky. Davidovi jsem ukazoval aplikace pro iPad vyvinuté vlastním týmem LN a nabízel jsem mu, že jim to budeme dělat za půlku....TPM vznikl v roce 2000 jako blog Joshe Marshalla a dnes zaměstnává 25 lidí.
Má redakci v NYC i DC a svým politickým zpravodajstvím, blogy a investigativními story úspěšně konkuruje velkým titulům, jako je WP nebo NYT. V Americe se odehrává stejné drama jako v Evropě. A nebavíme se jen o problému novin a časopisů, ztrácejí všechna tradiční média, televizi nevyjímaje. V Česku například za posledních patnáct let klesl prodej deníku z 1,8 milionu kusů denně na 0,9 milionu, hlavní zpravodajská relace TV Nova klesla z průměrných 3,6 milionu diváků denně na 1,5-1,8 milionu diváků denně.
Výsledkem je, že velká zavedená média jsou nucena kvůli klesajícímu nákladu a příjmům z inzerce snižovat stavy, a to se logicky projevuje na kvalitě textů. Zatímco menší specializované weby se mohou koncetrovat na svá témata a je jedno, zda je to domácí politika, sport, zahraniční politika, ekonomické zpravodajství, velká média musí i se snižujícími stavy, které někde mohou dosahovat poklesu až 40 procent, pokrývat celé spektrum zpráv. Specializované weby tak nakonec mohou dávat víc než velké tradiční tituly. Zajímavé tak je, že s placeným obsahem, zavedením tzv. Pay Wall, pracuje jen Wall Street Journal, New York Times začal mnohem později. Ostatní americké noviny dávají veškerý svůj printový obsah na web zadarmo. Washington Post má zadarmo přístupné i své iPadové vydání. I když, jak říkal Martin Baron, WP během několika týdnů Pay Wall zavede, stejně tak zpoplatní iPadovou edici. Ostatní se ale k tomu zatím moc nemají. Když jsem se ptal, kdy obsah na webu zpoplatní v Tampa Bay Times, řekli, že už udělali "filozofické rozhodnutí". S přípravami ale ještě nezačali. Mají totiž stejnou obavu jako v Česku - ohrožení stávající návštěvnosti serverů, která může vyústit v to, že lidé nebudou chtít platit, a příjmy z placeného obsahu nakonec budou nižší než inzertní příjmy ze současné návštěvnosti serverů. Ale když to začal dělat NYT a funguje jim to, tak to může být dobré i pro nás, říkají v Tampa Bay Times. NYT je etalon, který ukazuje cestu mnohým ostatním.
V Americe je docela obvyklá dobrovolná finanční podpora ze strany čtenářů jejich oblíbeným médiím. Pro Američany je svoboda tisku garantována prvním Dodatkem ústavy, nesmírně důležitá hodnota pro rozvoj společnosti a rozvoj demokracie. V Evropě je to tak trochu vyprázdněná fráze, ale tady je to něco, čemu lidé skutečně věří. Jsou přesvědčeni, že média zlepšují jejich společnost, hlídají jejich zájmy a peníze. Takových příkladů je samozřejmě bezpočet a převyšují remcání nad pokleslostí bulváru. NYT je instituce, součást amerického systému a je spousta lidí, kteří chápou jeho existenci jako esenciální součást společnosti, a proto NYT finančně podporují. V Česku je něco takového nemyslitelné, ale až prezident Zeman skutečně rozpoutá populistické a tmářské peklo, tak i to snad přijde. Podobné podpory se dostává i nedávno vzniklým médiím. TPM má svůj čtenářský klub a členské přispěvky tvoří až 20 procent jejich příjmů. A v TPM vědí, že členům klubu musí nabídnout něco víc. Proto chystají Pay Wall, speciální vydání pro své členy. Nejsou ovšem ve stadiu filozofického rozhodnutí, ale ve fázi realizace. Není jen jeden důvod - technologický -, proč onlinoví lidé vyhrávají: jsou pružnější, rychlejší, nejsou zatížení tradicí, nemotorností a byrokracií velkých mediálních institucí.
Newsroom v Tampa Bay Times, největšího deníku na jihovýchodním pobřeží USA.
Na Floridě jsem ve St. Petersburgu, kde sídlí již zmiňované Tampa Bay Times, které ve druhé polovině minulého století úspěšně vedl Nelson Poynter. Ten z hromady peněz, které na novinách vydělal, založil novinářskou školu podporující nezávislou žurnalistiku, jež se po jeho smrti přejmenovala na The Poynter Institute a stala se také vydavatelem místních Timesů. Kelly McBride z Poynter Institute se zabývá dopadem digitální revoluce na společnost, ale hlavně jak se mění žurnalistika a média. Když mě Martin Baron doprovázel k recepci Washignton Post, na dlouho jsme se zastavili, protože jsem nemohl pochopit, jak se může vyrovnávat s tím, že nemá žádný vliv na názorové stránky WP. Komentátoři totiž sedí ve druhém křídle budovy, s redakcí zpravodajství nepřichází do styku a reportují přímo vydavateli. Stritkní oddělení zpravodajství od názorů je pořád silná a přetrvávající americká tradice. "Jak se vyrovnáš s tím, že tvoji novináři přinesou závažné odhalení a komentátoři WP napíší, že je to hloupost, která nemá vypovídající hodnotu," ptal jsem se Martina. "Za prvé se to nestává tak často, ale v takových pravidlech jsem vyrostl a nebudu na tom nic měnit," odpověděl bez váhání Martin. Pochopitelně takovou zeď mezi objektivním, výhradně na faktech postaveném zpravodajství a komentáři vznikající onlinová média nemají. Nezávislost nahrazuje transparentnost. A to analyzuje Kelly McBride. Pro Američany jde o nový fenomén.
Neznamená to, že by nová média byla méně nezávislá, ale jasně deklarují, jaké hodnoty nebo myšlenky prosazují, a podporují to fakty. Čtenáři si pak sami vyberou, zda jim takové pojetí vyhovuje a zda se s tím chtějí identifikovat. Kelly o hodnotových proměnách medií vyjde v srpnu kniha The New Ethics of Journalism: A Guide for the 21st Century. Taky jsme přetáhli, protože jsme se zdrželi debatou o neuvěřitelně úspěšném satirickém, politickém webu Buzzfeed.com, který během několik málo let své existence zaměstnává víc novinářů než Washington Post. Jeho šéfredaktorem je původně printový novinář Ben Smith, který se stal slavným blogerem. "Chceš se s Benem pokat v NYC?" nabídla mi Kelly. Neváhal jsem ani vteřinu a než jsem se o pár hodin později dostal k hotelové wi-fi, nejenže mi přišel Kellyin mail Benovi, ale i Benův mail "Hi Dalibor-dobrý den lets meet at 05/23 in my office in NYC".
Systém nadací a neziskových organizací je v Česku pochopitelně s tím americkým nesrovnatelný. Chybí především donátoři, kteří chtějí něco dát a nic za to nechtějí. Jen pro pocit, že věnovali peníze, které by společnosti pomohly v jejím nemateriálním rozvoji. Nemluvím teď o podpoře dětským domovům, charitě, nemocnicím nebo studentům. I když po pravdě řečeno, kdyby se Petr Kellner rozhodl podporovat centrum nezávislé žurnalistiky, asi by mu nikdo nevěřil, že to dělá s úmyslem podpořit boj proti korupci, ale hned by vzniklo, a to logicky, podezření, že to má jako lobbystický nebo vlivový nástroj. V Americe takové organizace fungují a mají skvělé zázemí. Jedním z nich je The Pew Research Center, který je pochopitelně apolitická a neideologická instituce. S pomocí emperických vyzkumů zkoumá změny čtenářského chování, sbírá obrovské množství dat, která následně analyzuje, dělá vlastní průzkumy veřejného mínění.
Mnohá česká média například minulý týden citovala jeden z jejich závěrů, který se týkal mínění Evropanů o Evropské unii. PRI dává své studie volně k dispozici nejen novinářům, ale i veřejnosti. International Center for Journalists je financován nadací Knight International, kterou založili majitelé velké sítě regionálního tisku, aby podpořili rozvoj nezávislé žurnalistiky. Centrum rozjelo několik projektů po celém světě, zvlášť v rozvojových zemích, a soustřeďuje se spíš na lokální problémy v Indii nebo Kongu. Ben Comery mě třeba upozornil na server mipanamatransparente.org, kde lidé můžou nahlásit případy korupce ve svém okolí. Server obsluhují editoři, kteří informaci ověří a pustí ven jako verifikovanou informaci. Úplně opačně je zase zaměřeno Center for Public Integrity, které rozkrývá kauzy velkého nebo globálního rozsahu a kterým se nevěnují jiná média. Vede jej nesmírně energický šedesátník Bill Buzenberg.
Dalibor Balšínek (vlevo) a Bill Buzenberg, Executive Editor, Centre for Public Integrity.
Má k dispozici 40 novinářů a neuvěřitelné kousky. Zjistili například, že téměř 160 z více než 300 federálních soudců se nechává korumpovat velkými korporacemi drahými dovolenými a pak třeba rozhodují o jejich případech. Více než tři roky podporovali projekt zjišťování okolností únosu a následné rituální vraždy amerického novináře Daniela Pearla z Wall Street Journal. Zjistili, že do jeho vraždy bylo angažováno 27 lidí, včetně pákistanských tajných služeb, ale usvědčeno byli jen čtyři. Center for Public Integrity například rozjelo i v Evropě známou kauzu, jak milionáři mají ulité peníze v offshorových firmách. Spolupracují přitom s deníky jako Guardian, Le Monde, NYT, WP, kterým své hotové texty prodávají nebo je s nimi dále rozpracovávají. Všechna tři centra sídlí ve Washingtonu a existují z darů jednotlivců nebo nadací a v žádném případě nepřijímají anonymní či státní peníze. Americká občanská společnost.
A ještě jedna pozoruhodná poznámka. Když jsem ve Washingtonu navštívil Foreign Press Center, instituci US Department of State, která poskytuje servis pro zahraniční novináře, zaujal mě ještě jeden fakt: z bývalého Československa jsou v USA ze soukromých médií akreditování jen dva. Oba pracují pro mně dosud neznámý ekonomický server wbponline.com. Zpočátku jsem měl podezření, že se jedná o projekt nějakého rozmarného slovenského miliardáře, který chce být v Bratislavě za zajímavého. Ve skutečnosti jde o malý ekonomický server poskytující analýzy a data amerických státních institucí, které využívají malí investoři k obchodování na burze. S malou redakcí v Bratislavě a dvěma korespondenty ve Washingtonu poskytují stejné informace jako Reuters a Bloomberg, ale výrazně levněji. A úspěšně konkurují těm velkým.
To be continued.
V St. Petersburgu 18. května 2013
