Dětští outsideři V každé části je středem pozornosti jedna z figurek, které zalidňují mikrosvět středočeské vesnice v době husákovské „normalizace“. Jak se dalo u Douskové očekávat, objevují se mezi obyvateli jejího světa dvě postavy dětské – Jirka, syn místního stranického funkcionáře a předsedy MNV Podzimka, a Kamila, vnučka staré paní Lopatkové s exoticky znějícím příjmením Papadopulisová, které si její vrstevníci zjednodušili na Papundeklová. Jirka vystupuje v úvodní črtě s poněkud ironickým názvem Štěstí, což je také úvodní slovo říkanky. Autorka v ní předvádí – podobně jako v dalším obrázku s názvem Láska, kde je středem dialog Kamily se dvěma jejími vrstevnicemi – svou schopnost humorně vystihnout dětskou mentalitu a její verbální projevy. Kamila je protikladem rozjíveného chlapce, má rysy dětských postav známých z autorčiných úspěšných próz – cítí se kvůli své krátkozrakosti spíše jako outsider.
Irena Dousková Kamilu portrétuje jemně jako človíčka, v němž se, jak ukazuje výprava na nádraží ve Zdicích, mísí touha po neznámu a představa ideálního světa, obsažené v babiččině pohádce o bílých slonech. Kamilino podivuhodné a z povahy prózy poněkud neústrojně vybočující setkání se zázrakem v jeskyni – s neznámou ženou, patrně duchem zemřelé židovské manželky místního staříka, která se tam skrývala za války – však v jejím nitru kupodivu nezanechá žádnou stopu.
Na úrovni dospělých se pohybujeme ve všedním světě běžných starostí a radostí lidí normalizačního času. Autorčina snaha psychologicky ozvláštnit jejich obyčejnost – nevěra předsedovy manželky, dilema jejího manžela vyvolané návratem jeho někdejší milé, statkářské dcery vysídlené do pohraničí, která se chce vrátit do rodné vsi – nepřekračuje rámec vesnické prózy ze začátku nového století, jak ji známe z knih Jiřího Hájíčka či Radky Denemarkové. Irena Dousková se také snaží v příběhu staříka Schwarze a jeho židovské ženy zachytit tragické dozvuky okupace, historické i morální konflikty ovšem naznačuje jen letmo. Akvarelová kresba Mezi postavami se pozornost Ireny Douskové soustředila zejména na tři, nepočítáme-li trochu příliš literární figurku bláznivého staříka Schwarze – na předsedu Podzimka, jeho ženu Evu a kominíka Kynštetera, jejího milence a zároveň výrazný typ dobráka. Jeho smrt v závěru dodává próze lehce baladický nádech. Ostatní aktéři jsou pouhým komparsem, vyplňujícím scénu.
Celkově působí autorčina drobná próza dojmem akvarelové kresby zachycující lehkými tahy nedávnou minulost, v níž pod světlými, poetickými obrysy dětského vidění prosvítá komplikovanost života. Zdá se, jako by ty literární akvarely vznikaly v oddechu mezi prací na větších „projektech“.
HODNOCENÍ LN *** Irena Dousková: O bílých slonech
Druhé město, Brno 2008, 127 s.
