ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Hrála jsem divadlo v Americe. Pozvalo mě České centrum, ale bylo to již podruhé, co jsem v New Yorku stála na jevišti. Poprvé před devíti lety, kdy jsme hráli taky ve Washingtonu hru Terrence McNallyho Mistrovská lekce o Marii Callas, a teď Můj báječný rozvod Geraldiny Aronové. Předvánoční doba v Americe je zážitek sám o sobě, je to působivý kýč. Tenkrát se nám poštěstilo být u toho, když prezident rozsvěcoval vánoční strom před Bílým domem. A letos jsme se jen tak procházeli a dostali se k Rockefellerově centru. Najednou začal zmatek a přiběhli bodyguardi. zase se tam rozsvěcel stromeček, a dokonce se objevila i Aretha Franklin a zazpívala koledu.
New York se změnil. Je bez dvojčat, místo nich je tam díra v zemi a začíná se stavět nový mrakodrap. To místo mě přitahovalo, musela jsem se tam jít podívat. Je to hrozně zvláštní pocit přijít tam a postát. Spousta lidí to tak dělá. Před lety jsme vyjeli až na střechu a pozorovali město. Najednou tam stojíte a uvědomujete si, co pád věží musel být za tragédii. A když jsme potom seděli v Battery Parku, najednou jsme viděli, že jih Manhattanu má bez věží úplně jiné panoráma. Český národní dům v New Yorku na mě zapůsobil. Všichni tam s velkým vděkem hovoří o Václavu Havlovi, který se o něj velice zasloužil. Je tam dohromady několik institucí - české centrum, generální konzulát, krajanské spolky, divadelní sál a na střeše letní kino. Divadlo je krásně opravený variabilní prostor a nad oponou má nápis Národ sobě. Scházejí se tam krajané, ale i ti, kteří tam žijí a pracují, na představení přišly třeba Zuzana Stivínová nebo Ája Vrzáňová. Je to vlastně kompaktní komunita a hrozně prý se těšili na divadlo. Představení přijali vřele, stáli a tleskali a volali ne bravo, ale děkujeme. Ptala jsem se, za co děkují. Prý za to, že jsem přivezla české slovo a divadlo. To jim chybí.
Proč jsem vlastenka. Po představení jsem absolvovala spoustu setkání. A také došlo na Fidlovačku, na to, jak se nám ji podařilo obnovit. Často padalo jedno slovo, které doma už příliš nepoužíváme nebo ho neumíme používat. Říkali: udělali jste vlastenecký čin, jste vlastenci. Mně to přišlo nejdřív legrační a začala jsem si připadat jako obrozenec, ale pak jsem si uvědomila, že to cítí upřímně a znamená to, že jenom mají rádi svou vlast. A že asi taky jsem vlastenka.
Už bych nedokázala žít v cizině. Několikrát v životě jsem mohla emigrovat, a to i v situaci, kdy by můj muž v cizině dostal slušnou práci. Už bych ale neviděla místa, která mám ráda, tehdy šlo o odchod bez možnosti návratu. A dnes? New York je město pro mladé, město s nábojem. Na to už jsem stará. Ale jako mladší by se mi tam líbilo, protože je to městodivadlo. Tam stačí sedět v hospodě a pozorovat lidi, dívat se, jak všechno pulzuje. Seděla jsem jen tak na Times Square a bylo to úžasné. Mám ráda evropská města, třeba Bruggy, Gent, Antverpy, jsou tak nádherná a podobná Praze, že bych v nich možná uměla žít.
Paříž se nemění. Jako mladá bych určitě uměla žít v Paříži. Ta se totiž nemění, věci tam jsou stále na svých místech, je to uklidňující jistota. Tady se na moje gusto všechno příliš mění, střed města se vylidňuje a ztrácí svůj kolorit. V Paříži centrum pořád patří Pařížanům, obyčejným lidem, kteří tam léta bydlí. Čas od času tam jezdíváme „zkontrolovat“, jestli je to pořád tak, a vždycky bydlíme v hotelu, který nám před lety doporučil Jiří Mucha. Je v Latinské čtvrti, jmenuje se La Louisiane a vedle je pořád to samé tržiště a ty samé hospody. Ale ještě k té Praze. Přišla jsem z jihomoravského městečka a my odjinud Prahu vnímáme úplně jinak. Rodilí Pražáci chodí se sklopenou hlavou po ulicích, ale my přistěhovalci se pořád díváme a pořád ji obdivujeme.
Nedávám si novoroční předsevzetí. Vím, že bych je nesplnila, jelikož život se nedá odhadnout. Copak můžu vědět dopředu, jestli tenhle rok přežiju? A tak se snažím fungovat, jak mi to život přináší, a nedělám velké plány. V divadle ano, přála bych si, aby Fidlovačka dobře šlapala, cítím se za ni přece jenom odpovědná. V soukromém životě si přeju slušně zestárnout. Těším se na vnoučata, ale své děti do toho nenutím, to je jejich život. Radost bych ale určitě měla, kdybych držela v náručí další generaci.
Opustila jsem prestižní divadlo. Bylo mi padesát let a riziko neúspěchu jsem si velmi uvědomovala. Sedli jsme si s Tomášem Töpferem a já mu řekla, že odejdu z vinohradského divadla. Bylo mi jasné, že to, co chceme vybudovat, nemůžeme dělat jako bokovku. Že tak dáme lidem, kteří s námi do toho chtějí jít, signál - myslíme to vážně. Konzultovala jsem to i doma, protože se klidně mohlo stát, že to nevyjde a budu na dlažbě. Můj muž mě ale podpořil a prorokoval, že mě to osvěží. Pak se to rozjelo, a já byla ve svém živlu. Co budeme hrát, to bylo paradoxně vedlejší. Už jsme zkoušeli Šumaře na střeše, a pořád ještě uvažovali jako stavbyvedoucí a požární technici, dlouho jsme se báli požáru, protože divadlo je dřevěné! Teď už vím, že jsem se rozhodla správně. Představte si, že budu umírat s vědomím, že někdo ten večer hraje v divadle, které jsem spoluobnovila.
Můj muž je producent. Seznámili jsme se ale na tenise. Tenkrát jsem už byla v angažmá v Budějovicích a dostala jsem hostovačku v Národním. Byla jsem z toho vykulená a vyprávěla jsem kamarádovi, že hraju s paní Medřickou, panem Vejražkou, a on povídá, tak pojď na tenis, ať se z toho vylítáš. A tam jsem potkala svého budoucího muže a vůbec jsme si neřekli, co děláme, já nerada prozrazovala, že jsem herečka - hopsanda. Vždycky mi pomáhal, rozuměl mé práci, a když se mi jí nedostávalo, postaral se. Díky němu i jeho agentuře vznikly inscenace Můj báječný rozvod i Mistrovská lekce.
O manželství se musí pečovat. Měli jsme krize, i to se stává, ale vždy jsem došla k tomu, že je pro mě můj muž důležitý, bez něj by to nešlo. Nejenom proto, že spolu máme dvě děti, které jsme se snažili slušně vychovat, ale také je nám spolu dobře a máme společné zájmy. Děti už mají svoje životy a zrovna nedávno jsme si říkali, že jejich odchod byl přirozený a snášíme ho dobře, i když jsme měli obavy z prázdného bytu. Nevím, čím to je, ale pro mě je opora v muži strašně důležitá. Teď, když děti odešly, snažíme se náš společný život obohatit třeba tím, že si plníme dosud nesplněná přání a sny.
