Dělat premiéra je řehole. Vlastní strana, koalice, opozice, média či veřejnost po vás neustále něco chtějí a jen vás kritizují. Funkční období je spíše sledem krizí, problémů a jejich polovičatého řešení. Mentální i fyzické síly rychle ubývají, hroutí se přátelství i vztahy.
A jako by to celé nestačilo, premiérství je i životu nebezpečný džob. Přesvědčit se o tom mohl nedávno slovenský premiér Robert Fico a z historie posledních 200 let vidíme nemálo příkladů, kdy premiéři, byť nechtěně, obětovali své profesi svůj život.
Kdo jsou ale ti, jež jim usilují o život? Ateisté i náboženští fanatici pod vlivem dlouhodobé indoktrinace a radikalizace; političtí amatéři i profesionálové, pro něž je atentát jen jiným pokračováním politického boje; civilové i vojáci, kteří mají zabíjení v popisu práce; členové rozvětveného spiknutí i osamělí vlci, kteří jsou tím nebezpečnější, čím normálněji a průměrněji vypadají; duševně postižení i normální „slušní“ občané, jež dožene k činu tíživá životní situace a dlouhodobá frustrace.
Takových najdeme v dějinách dost.
