V noci na sedmého září roku 1936 nechal ošetřovatel zoologické zahrady s názvem Beaumaris v tasmánském Hobartu posledního žijícího vakovlka zavřeného ve výběhu. Zvíře nenašlo úkryt před nepřízní počasí a nepřežilo extrémně mrazivou noc. Stalo se tak jen pětadevadesát dní poté, co Australané prohlásili vakovlka tasmánského za zákonem chráněného živočicha.
Dnes sice tu a tam proskočí zpráva, že někdo vakovlka zahlédl, ale důkazy pokaždé chybí. A tak figuruje největší dravý vačnatec na seznamu zvířat, která člověk vyhubil. Před příchodem Evropanů žilo na Tasmánii odhadem asi pět tisíc vakovlků, kteří stáli na vrcholu tamějšího potravního řetězce, ovšem chovatelé ovcí v nich mylně viděli nebezpečnou škodnou a hubili je všemi prostředky. Cílenému vybíjení padlo za oběť asi tři a půl tisíce vakovlků. Zbytek zlikvidovali domácí psi a zavlečené choroby, především prašivina.
