Svou hvězdnou hodinu nezažil ministr zahraničních věcí rakouského císařství Klemens von Metternich (1773–1859) pouze jednu. Vlastně mu patřilo několik posledních let napoleonských válek, kdy byl ústřední postavou evropské politiky. Po těžké porážce od francouzského císaře Napoleona Bonaparteho v bitvě u Wagramu (5.–6. července 1809) a Schönbrunnské mírové smlouvě z října téhož roku Rakousko naléhavě potřebovalo oddech. A Metternich mu ho získal – obratným „dotažením“ sňatku dcery rakouského císaře Františka I. Marie Luisy právě s arcinepřítelem Napoleonem.
Metternich se rychle pasoval do role klíčového Napoleonova protihráče, střídavě s ním uzavíral příměří a spojenectví a hned zase proti němu formoval válečné koalice. Nikoli náhodou toto období Metternich považoval za vrchol svého veřejného působení a velmi mu záleželo na tom, aby si ho historie pamatovala jako diplomata, jenž přelstil Napoleona.
Svoji misi Metternich korunoval vídeňským kongresem, jemuž po mnoho měsíců od září 1814 do června 1815 vládl při jednacích stolech i v zákulisí salonů či nekonečných plesů a slavnostních akcí. Metternich tu pouze nedával Evropu dohromady po mnoha letech napoleonských válek. Ne, snažil se vybudovat nový evropský řád, protože dobře chápal, že staré hodnoty a hranice, do nichž se narodil, během jediné generace smetla revoluční smršť. Svět, jaký do té doby všichni znali, přestal existovat. Metternichovým úkolem bylo vybudovat nový.
