O pátém studiovém albu pardubického kvarteta Vypsaná fixa se hovořilo dávno před jeho vydáním. Informacím však kralovaly hlavně technické detaily nahrávání či forem vydání, samotná nahrávka jakoby zůstala v jejich stínu.
Vypsaná fixa je jednou z mála domácích rockových skupin, ze kterých je i po letech stále patrné určité rebelství, nechuť se podřídit konvencím, a navzdory tomu je zároveň relativně komerčně úspěšná. To s sebou nese tisíce nadšených fanoušků na jedné straně a ohrnující se nosy pseudointelektuálů, zařazujících ji scestně kamsi mezi Kabát a Divokej Bill, na straně druhé. Ani na své nové desce nezastírá chuť dělat především jednoduché, úderné a melodické písničky, ale i tentokrát pro ty, kteří mají potřebu nezůstat na povrchu, nabízí ještě něco navíc.
Tím něčím mohou být třeba osobité texty frontmana Márdího. Ne vždy jsou zcela srozumitelné, ale často nabízejí nevšední příběhy, postavené na mistrně odpozorovaných úlomcích reality. Jsou z nich patrné mnohé odkazy, bez jejichž znalosti lze jen těžko rozkrýt všechny detaily, nabízejí zajímavé postřehy i možnost imaginace. Pro ty, kteří o toto všechno nestojí (anebo se jim prostě s tím nechce lámat hlavu), přinášejí ještě náhražku v podobě jednoduchých sloganů, jakési mimikry, za kterým se skrývá to podstatné. U těch to tu a tam zaskřípe, a občas se mezi nimi objeví až příliš triviální rýmy typu nabídka/povídka nebo nad postelí/přeletěli. Záleží pak jen na každém posluchači, zda se tím nechá odradit.
Jednoznačným plusem je tentokrát technická stránka věci. Už u minulé desky Fenomén se poprvé v případě Vypsané fixy ukázalo, co všechno dokáže s aranžemi a mixpultem i z minima vytřískat schopný producent, jakým Dušan Neuwerth bezpochyby je. Jenomže to bylo trochu na úkor energie kapely, která tehdy vyzněla mnohem umírněněji, než jaká pak na pódiu skutečně je. Když nyní přibyl další zdravý pohled zvenku v osobě spoluproducenta Jana Muchowa a především vynikající zvukař Guy Fixsen – který mimochodem stál i za nahrávkami Pixies či Breeders, tedy skupin, ze kterých Fixa také vychází –, nemohlo to dopadnout špatně.
Takový zvuk nahrávky lze každé rockové skupině jen přát: průrazný, přenášející zdařile koncertní náboj, s výrazně sejmutými bicími a neořezanou dynamikou. Zdá se, že výlet do londýnského studia byl pro skupinu nejen dobrou zkušeností, ale hlavně zdrojem toho, že po zvukové stránce album nasadilo mezi ostatní domácí konkurencí laťku značně vysoko.
O co lépe je na tom zvuk nahrávky, o to slabší je to se samotným materiálem. Album sice rozhodně není na jeden dva poslechy; teprve s opakováním se vynořují důmyslné instrumentální legrácky či si posluchač uvědomí, jak silně se prostřednictvím aranží podařilo vystavět nálady. Přesto se nelze zbavit dojmu, že frekvence nápadů i jednoznačných hitů byla na někdejších prvních deskách výrazně vyšší.
Vedle vydařených, energických a dobře vystavěných vypalovaček Panenka Chou Chou, Sirény či už napoprvé fungující Holky s lebkou tu jsou i spíš vatovité vycpávky, jako třeba zcela průměrné Suprkino. Skvělým zpestřením je zařazení náladotvorné Okresní knihovny, která svou melancholií připomene dávnou píseň Letní tlení.
Hodnocení LN3 / 5 |
Vypsaná fixa se však se svým aktuálním albem vypořádala se ctí a hlavně ostatním znovu připomněla, že možnosti jsou jen a jen na nich. Svým přístupem (rozhodla se spoléhat jen na sebe, vydat si nahrávku na vlastní značce a nelitovala utratit za nahrávku sedmimístnou cifru, aby nakonec svým posluchačům nabídla možnost stažení za dobrovolnou cenu) pak jasně dala najevo i svůj postoj k těm, kteří ji poslouchají. Což se ve výsledku jeví důležitější než písničky samotné.
