První a druhé filmové dobrodružství vychytralých Galů disponujících čarovným elixírem – Asterix a Obelix (1999) a Asterix a Obelix: Mise Kleopatra (2002) – vidělo jen ve Francii devět, respektive patnáct milionů diváků. Pokus o třetí film Asterix v Hispánii sice ztroskotal, to ale neodradilo producenta Thomase Langmanna, aby se s maximálním entuziasmem vrhl do příprav nejvelkorysejšího filmového projektu, který v zemi galského kohouta kdy vznikal.
Vsadil všechno na jednu kartu: z filmu Asterix a olympijské hry udělá takovou atrakci, aby na ni přišli i ti, kteří předchozí asterixovské snímky přešli bez povšimnutí. Seznam lákadel je opravdu dlouhý: film vyztužil hvězdnou slávou Alaina Delona, který už se objevuje před kamerou spíše jen svátečně, přidal oblíbené komiky z Belgie, Itálie, Německa či Kanady, čímž zajistil zvýšení „odbytu“ mimo Francii, a jako bonus přibalil VIP hosty z řad sportovců – Michaela Schumachera, Zinedina Zidana, Amélii Mauresmovou nebo Tonyho Parkera. Na ty se leckdo přijde podívat jen ze zvědavosti, stejně jako na dlouhonohou top modelku Adrianu Sklenaříkovou Karembeuovou.
Škoda, že do těchto taktických úvah producent Langmann, který spolu se svým kolegou Forestierem vystřídal na režisérské stoličce zkušené tvůrce komedií Zidiho a Chabata, nezahrnul ještě dobrý scénář, jenž by dal příběhu švih, aby se nevlekl jako utahaná armáda zbitých Římanů. Zbytečně překombinovaná dějová konstrukce slouží jen jako věšák na jednotlivé gagy a efektní výpravné scény. Na těch se, pravda, nešetřilo, ale co je to platné, když se k nim divák musí protrpět přes nudnou vatu.
Bojuje se tu zbytečně na několika frontách – paralelně sledujeme marnou snahu galského chasníka získat ruku řecké princezny a stejně neefektivní Brutovo úsilí o likvidaci Caesara. Vyprávění se smysluplně protne až ve chvíli, kdy mají začít olympijské hry, jejichž vítěz získá onu řeckou krasavici. Tady přichází ke slovu nepovolený galský doping a ještě méně korektní praktiky soupeřů.
Jediná vděčná scéna
Ani nevadí, že nový interpret Asterixe, Clovis Cornillac, působí nevýrazně, ve filmu byl odsunut na druhou kolej. Podobný osud, bohužel, stihl i nesrovnatelně hvězdnějšího Gérarda Depardieua coby Obelixe. V celém filmu má vlastně jen jednu vděčnou scénu: když napovídá svému psímu příteli Idefixovi při balkónové namlouvací scéně, tak jako kdysi Kristiánovi ve filmu Cyrano.
Na hvězdu snímku byl pasován Benoit Poelvoorde v roli blba Bruta. Tahle poloha mu není cizí (viz komedii Blbec na krku), ale jeho pitvořivé kreace mohou mít smrtící účinky. Několik roztomilých výstupů bylo připsáno Alainu Delonovi, většina diváků – hlavně těch mladších a nejmladších, kteří budou do kina směřovat především – ale jen stěží ocení jeho úvodní monolog, podbarvený hudbou z filmu Sicilský klan.
A pro rodiče doprovázející do kina své ratolesti je to jen chabá náplast. Dynamiku film nabere v efektní „benhurovské“ scéně závodů koňských spřežení, kdy se do děje vloží Michael Schumacher. Než k tomu ale dojde, dá to velkou práci.
Vsadil všechno na jednu kartu: z filmu Asterix a olympijské hry udělá takovou atrakci, aby na ni přišli i ti, kteří předchozí asterixovské snímky přešli bez povšimnutí. Seznam lákadel je opravdu dlouhý: film vyztužil hvězdnou slávou Alaina Delona, který už se objevuje před kamerou spíše jen svátečně, přidal oblíbené komiky z Belgie, Itálie, Německa či Kanady, čímž zajistil zvýšení „odbytu“ mimo Francii, a jako bonus přibalil VIP hosty z řad sportovců – Michaela Schumachera, Zinedina Zidana, Amélii Mauresmovou nebo Tonyho Parkera. Na ty se leckdo přijde podívat jen ze zvědavosti, stejně jako na dlouhonohou top modelku Adrianu Sklenaříkovou Karembeuovou.
Škoda, že do těchto taktických úvah producent Langmann, který spolu se svým kolegou Forestierem vystřídal na režisérské stoličce zkušené tvůrce komedií Zidiho a Chabata, nezahrnul ještě dobrý scénář, jenž by dal příběhu švih, aby se nevlekl jako utahaná armáda zbitých Římanů. Zbytečně překombinovaná dějová konstrukce slouží jen jako věšák na jednotlivé gagy a efektní výpravné scény. Na těch se, pravda, nešetřilo, ale co je to platné, když se k nim divák musí protrpět přes nudnou vatu.
Bojuje se tu zbytečně na několika frontách – paralelně sledujeme marnou snahu galského chasníka získat ruku řecké princezny a stejně neefektivní Brutovo úsilí o likvidaci Caesara. Vyprávění se smysluplně protne až ve chvíli, kdy mají začít olympijské hry, jejichž vítěz získá onu řeckou krasavici. Tady přichází ke slovu nepovolený galský doping a ještě méně korektní praktiky soupeřů.
Jediná vděčná scéna
Ani nevadí, že nový interpret Asterixe, Clovis Cornillac, působí nevýrazně, ve filmu byl odsunut na druhou kolej. Podobný osud, bohužel, stihl i nesrovnatelně hvězdnějšího Gérarda Depardieua coby Obelixe. V celém filmu má vlastně jen jednu vděčnou scénu: když napovídá svému psímu příteli Idefixovi při balkónové namlouvací scéně, tak jako kdysi Kristiánovi ve filmu Cyrano.
Na hvězdu snímku byl pasován Benoit Poelvoorde v roli blba Bruta. Tahle poloha mu není cizí (viz komedii Blbec na krku), ale jeho pitvořivé kreace mohou mít smrtící účinky. Několik roztomilých výstupů bylo připsáno Alainu Delonovi, většina diváků – hlavně těch mladších a nejmladších, kteří budou do kina směřovat především – ale jen stěží ocení jeho úvodní monolog, podbarvený hudbou z filmu Sicilský klan.
A pro rodiče doprovázející do kina své ratolesti je to jen chabá náplast. Dynamiku film nabere v efektní „benhurovské“ scéně závodů koňských spřežení, kdy se do děje vloží Michael Schumacher. Než k tomu ale dojde, dá to velkou práci.
