Vypadá to spíš na pandemicky složité filmové setkání těch, kdo si tam troufnou, a to budou evropští a hlavně němečtí rezidenti. Covidová opatření dolehla na Berlín nakonec tvrději, než to vypadalo během příprav. V lednu už bylo pozdě zvolit hybridní formu, a tak došlo na řešení, které se nelíbí pořadatelům, filmařům ani řadovým divákům. Epidemicky je snad správné, ale mezinárodní filmová branže trpí.
Frustrace je obrovská
Oficiální festival se zkrátil z deseti dnů na týden a teprve po něm přijdou čtyři dny projekcí pro veřejnost. To ovšem komplikuje život novinářům a filmovým profesionálům, kteří stačí zhlédnout sotva polovinu filmů než jindy a nezažijí prakticky žádné další akce. Přístup na projekce je kromě respirátorů podmíněn vstupenkou a hlavně denně povinným covidovým testem nahlašovaným na místní hygieně, který může mnohým drahý výlet na Berlinale rychle ukončit a navíc způsobit cestovní problémy.
Hlavně ale na zkrácení festivalu doplatí samotné filmy, protože je jich moc. Kromě těch soutěžních se nedočkají mediálního ohlasu a uvidí je sotva třetina normálního počtu diváků. Žádná sekce ani film nejsou přístupné online, protože vyjednání těchto práv a systém online projekcí vyžaduje čas, který nebyl. Co to znamená točit filmy, o kterých se svět nedozví, si filmaři na celém světě poslední dva roky vyzkoušeli. Ne každý film se hodí na Netflix a momentální frustrace v oboru je všude na světě obrovská.
Evropský filmový trh EFM se přenesl celý online, večírky a recepce jsou zakázané, mezi porotci nenajdeme světově známá jména a ohlášenou hereckou hvězdou je v tuto chvíli vlastně jen Isabelle Huppertová, která převezme Zlatého medvěda za celoživotní dílo. Všichni ostatní známí herci vyčkávají s rozhodnutím na poslední chvíli.
Cesta na Berlinale se zkrátka stává nepřitažlivým dobrodružstvím a nic na tom nemění ujišťování vedení festivalu, že je vlastně všechno jako obvykle. Největším půvabem Berlinale byl odjakživa jeho demokratický charakter a prostupnost – při troše trpělivosti tam každý mohl všechno vidět, navíc ve skvělé a všemu otevřené atmosféře. Snad se zážitku letos dočkají aspoň sami Berlíňané po skončení oficiální části, kam je přístup sice placený, ale stačí na něj covid pas.
Pandemie se odráží jen ve dvou soutěžních filmech
V nejsledovanější hlavní soutěži je osmnáct filmů, jsou celkem z patnácti zemí a sedm z nich natočily ženy. Jedenáct soutěžních filmařů nebude v Berlíně poprvé a pět z nich už tady někdy cenu získalo. Debutů je pomálu.
„Vítáme zpátky filmaře, jejichž práce si ceníme a je nám drahá, a vítáme i ty nové,“ uvádí soutěž umělecký ředitel Carlo Chatrian. „Víc než polovina filmů se odehrává v současnosti, ale jen ve dvou se odráží pandemie. Společným rysem všech jsou mezilidská emocionální pouta a více než polovina se odehrává v kontextu rodiny. Skoro všechny se odehrávají ve městech, na jejich periferii, anebo sledují cestu postav z města na venkov.“
K těm opravdu známým osobnostem patří právě François Ozon, který v otvíracím snímku Peter von Kant replikuje film Rainera Fassbindera Hořké slzy Petry von Kantové z roku 1972, kde je titulní postavou žena. V Ozonově filmu uvidíme Denise Ménocheta stylizovaného do Fassbinderovy podoby, Isabelle Adjaniovou a Hannu Schygullu.
Diváci artových filmů znají také rakouského režiséra Ulchricha Seidla, analytika temných stránek rakouské mentality. V Berlíně soutěží se snímkem Rimini. Už desítky let je na artové scéně kambodžsko-francouzský režisér Rithy Panh, který kdysi jako první přinesl dokumentární svědectví z postpolpotovské Kambodži.
Do Berlína přijíždí s dystopickým filmovým esejem o světě ovládnutém zvířaty s názvem Everything Will Be OK, kde kombinuje loutky s dokumentárním filmem. Veterán Paolo Taviani natočil tři roky po smrti svého bratra Vittoria film o poválečné Itálii zarámovaný poslední cestou Luigiho Pirandella – převozem jeho popela z fašistického Říma na Sicílii. Film se jmenuje Leonora addio. Tavianiové se Pirandellovu dílu věnovali už ve snímku Chaos.
Svůj nový film s názvem S láskou a náruživě přiváží do Berlína oceňovaná francouzská režisérka Claire Denisová. Do hlavní role obsadila Juliette Binocheovou. Z mladých filmařů působí dopředu zajímavě Němka Nicolette Krebitzová. Její snímek AEIOU – abeceda lásky vypráví o mladé doručovatelce.
Ta ve svém hendikepovaném svěřenci pozná mladíka, který jí před časem ukradl kabelku. Z německých režisérů se do soutěže po letech vrací i šedesátník Adrian Dresen, citlivý kronikář hlavně východoněmecké společnosti v období po sjednocení. Jeho film Rabiye vypráví příběh německé Turkyně, jejíž syn je v USA po září 2001 internován na Guantánamu. S novým filmem přijíždí do Berlína také Korejec Hong Sang Soo. Ten se poprvé prosadil právě tady na Berlinale filmem z roku 1996 Den, kdy prase spadlo do studny. Odstartoval dodnes módní vlnu korejského filmu a nyní je korejským klasikem.
O diváky budou usilovat i české příspěvky
V soutěži je sice víc evropských filmů, než je v Berlíně obvyklé, zato mezinárodní porota je převážně mimoevropská. Předsedá jí indicko-americký producent a žánrový filmař M. Night Shyamalan, je v ní také alžírsko-brazilský režisér Karim Ainouz. Ten natočil světově známý dokument o imigrační vlně a integraci uprchlíků v Německu v roce 1915 s názvem Zentralflughafen THF (2018). Další porotci jsou divákům celkem neznámí filmaři a filmařky z Německa, Afriky, Dánska a USA.
Na covidovou situaci doplatí s určitostí paralelní sekce. Vedle Panorámy, která uvede i český film Adama Kolomana Rybanského Kdyby radši hořelo, to bude nejen kurátorská sekce Forum mladého filmu, ale hlavně Encounters, která je hýčkaným dítkem Carla Chatriana a je zaměřená na novátorská díla. V roce 2019 se v ní objevil slovensko český film Služebníci. Sekcí, která si ale své diváky vždycky najde, bude formát Berlinale series. Ta uvede i několik dílů nového seriálu Štěpána Hulíka a Michala Blaška Podezření.
