Ani ve světovém kontextu jistě není Hartová žádné ořezávátko, natočila například tři alba s jedním z nejpopulárnějších (čímž nemá být řečeno, že také nejlepších, ale v tomto smyslu řekněme, že „hlas lidu – hlas boží“) bluesrockových kytaristů Joem Bonamassou, zpívala i se Slashem. Je jisté, že její „zlato v hrdle“ je řádně zrezivělé, jak se na žánr sluší, někteří v ní rádi vídají jakési převtělení Janis Joplinové. Každopádně doposud mohla zaujmout i tím, co v žánru tohoto typu dračic s mikrofonem není úplně běžné, totiž autorskou tvorbou.
Na novém albu se ale jejích vlastních písniček nemůžeme chytit. Jmenuje se totiž Tribute to Led Zeppelin. Tím je, ale zároveň vlastně není řečeno úplně vše. K takovému projektu lze totiž přistoupit různě. Vzpomeňme na devadesátá léta, kdy se celý svět bavil kapelou Dread Zeppelin, jež svůj potenciál invence a vtipnosti naštěstí nevyplýtvala jen na slovní hříčku v názvu, ale hodně jí také zbylo na zábavnost coververzí klasických písní (nejen zeppelinovských) v reggae rytmu a feelingu. Samozřejmě tam byla zásadní i parodická složka, jenomže tak chytře pojatá, že nemohla urazit snad ani toho nejskalnějšího fanouška hardrocku.
Naopak Beth Hartová a její producent a kytarista Rob Cavallo všechno berou smrtelně vážně. Což z principu není chyba. Nebo nebyla by – kdyby přišli s nějakou jinou přidanou hodnotou, ať už osobitým pěveckým výrazem, jiným aranžmá, případně celkovým „překopáním“ alespoň některých písní. To se ale na albu Tribute to Led Zeppelin neděje. Beth Hartová dokonce zachází tak daleko, že třeba hned v úvodní Whole Lotta Love de facto imituje projev Roberta Planta, takže se posluchač musí ujišťovat, zda náhodou nevložil do přehrávače jiný nosič.
Aranžmá skladeb se hodně blíží originálu, jen v sobě nemají ten neuvěřitelný drive, kterým Led Zeppelin prosluli, a i hromovládné a vlastně extrémně patetické pasáže, jež jsou od hardrockových klasiků neodmyslitelné, tady působí snad ještě hromovládněji a patetičtěji. Ani aranžér orchestrálních pasáží skladatel David Campbell (mimochodem otec slavného hudebního tvůrce říkajícího si Beck) se nijak zvlášť originálně nevyřádil a vlastně dodal to, co člověk od smyčců v hard rocku tak nějak očekává.
Toto album podle informací vydavatelství původně vlastně nemělo vzniknout, Beth Hartová tvrdila, že si na Led Zeppelin, zvláště v tak velkém rozsahu, netroufá, že prý není „dostatečně naštvaná“. Až prý covidové roky jí to pravé rozpoložení umožnily a k natočení desky se odhodlala. Je jistě namístě otázka, proč je potřeba být k interpretaci zrovna Led Zeppelin naštvaný – copak jde o nějakou programově asociální punkovou partu? Je opravdu potřeba se na dobré zazpívání Stairway to Heaven nebo Kashmiru rozčilovat nad celým světem? Anebo se hledal alespoň nějaký důvod, proč toto album natočit?
