Rudolstadtský festival je díky relativní blízkosti od našich hranic svým způsobem už dlouhá léta jakousi externí součástí tuzemské hudební scény. Letos proběhl od čtvrtka do neděle, jako vždy se vskutku pozoruhodným programem.
Místo Tanzanie Amerika
Tématy letošního ročníku byly hudba Spojených států, klávesové nástroje a polonéza. Volbu Severní Ameriky vyvolaly ekonomické důvody (původně se uvažovalo o Tanzanii); vyústila v pozoruhodný výběr od posledních autentických bluesmanů, přes čerstvé jméno z písničkářské scény až po plnokrevný revival horalské hudby. Dramaturgové festivalu udělali poněkud z nouze ctnost, vyhnuli se vyhlášeným – a drahým – jménům a zalovili v hodně neznámých vodách.
Jedinou výjimkou byla Laurie Andersonová, k jejímuž zařazení do programu „tanz&folkového“ festivalu opravdu nelze najít jediný důvod kromě toho, že zrovna jela kolem z Milána do Oldenbrugu.
Samozřejmě daleko případnějším reprezentantem americké scény byl přední představitel louisianského zydeka Nathan Williams a jeho Zydeco ChaChas. Na zámecké terase předvedl tento víceméně rodinný podnik skvělou, překvapivě barvitou ukázku tohoto dosud velmi vitálního stylu. Stejně jednoznačně působili revivalisté Crooked Jades, nenápadná partička hillbilly puristů, nabízející vedle muzeálních ukázek archaického bezpražcového banja i extrémně řízná provedení bělošských spirituálů.
Zajímavé bylo srovnání s reprezentantkou současnosti, písničkářkou Eleni Mandellovou. Do určité míry jde totiž vlastně o totéž, jen někdo zkrátka těží z hudby starší, někdo mladší – přítomné je zde pochopitelně obojí stejnou měrou a konkrétně v Rudolstadtu zněla nakonec Mandellová jako větší retro než rozjívení revivalisté.
V bohaté historii festivalu ale najdeme jen málo tak významných momentů, jako bylo letošní uvedení Erikem Claptonem a dalšími experty tak vychvalovaného projektu Music Maker – dlouholetý ochránce tradiční hudby Tim Duffy přivezl pod touto značkou výběr posledních nositelů hudebních tradic amerického Jihu: jednaosmdesátiletého pianistu Eddieho Tignera, drsnou bluesmanku Beverly „Guitar“ Watkinsovou, slidekytaristku z kmene Tuskarorů jménem Pura Fé, one man band Adolphuse Bella a několik dalších. Pestrý repertoár zlidovělých verzí Kristoffersona, Gershwina či B. B. Kinga, několik opravdu skvělých momentů, ale také průhledná dryáčnická snaha dát obecenstvu, co si žádá – v tomto případě tedy „to pravý blues“. Každopádně tihle „hudbotvůrci“ podávají velmi přesnou zprávu o stavu věci: lepší už to sice nebude, ale rozhodně to pořád stojí za poslech.
Rudolstadtský festival samozřejmě nabídl daleko více: Čechy zde letos reprezentovala Ridina Ahmedová, díky klávesovému tématu zde zazněly improvizace tria Bern-Brody-Rodach, mimo řady pak Djivan Gasparyan, Beáta Palya či Bassekou Kouyate, z původně zamýšleného tanzanského tématu zůstali Mlimani Park Orchestra.
Ať už má tedy Tanz&Folk festival takové či onaké problémy, pořád je co poslouchat a pořád nelze stihnout všechny položky programu. Kdo přijede za muzikou, může si stěžovat snad jen na nárůst těch, kteří sem jezdí s rodinkami spíše za zábavou a kvůli nimž je festival zatěžován nárůstem hloupých atrakcí – dětem by muzika samotná neublížila.
