Kritické zhodnocení jeho šestého pražského koncertu necháme na pondělí do tištěných LN, tady s dovolením sepíšu laické dojmy pár hodin po skončení koncertu. Předem říkám, že to byl působivý, důstojný a velmi mužný koncert. O2 Aréna byla přece jen téměř plná, publikum působilo dojatě a zdvořile zároveň, vždyť vetšinou to byli už zralí lidé, kteří přesto dorůstali v době, kdy Dylan měl už polovinu písní, které standardně hraje, složené.
Vystupoval bez předkapely, takže začal se svými pěti muži pár minut po osmé, první nasadil ostře dávnou Rainy Day Women z jedné z nejdůležitějších desek rockové historie Blonde on Blonde (1966) a člověk měl jistotu, že má před sebou dvě hodiny, při kterých mu bude srdce radostí bušit. Objevil se v podobném kostýmu jako před pěti lety a možná to ani není jako kostým míněno, prostě se mu líbí chodit jako zestárlý jezdec rodea nebo krupiér z Las Vegas: velký plochý světlý klobouk, tmavý oblek poněkud cirkusového typu, na němž byly i z dálky vidět výšivky a krumplování, kalhoty s lampasou, a pod sakem hráškově zelenou košili. Vypadal od pohledu velmi křepce a jistě, ale samozřejmě žádné extravagance, vše mělo formu střídmou, vkusnou a vyšlechtěnou.
Páteční koncert Boba Dylana
Zprvu hrál na kytaru, kterou tak na polovinu písní vystřídal s klávesami, několikrát zazněla harmonika. A ovšem hlavní part měl jeho hlas, který už nelze nazvat ani krákoráním, ale snad hlasem přírodního nerostného zdroje, nějakého vrzání kamenů na poušti a hlomozem padající suti. Přitom je to hlas ve všech polohách krásně znělý, jistý a vlastně lahodně jímavý. To vždycky vynikne při lyrických písních, třeba hned při druhé v pořadí, krásné milostné Lay, Lady, Lay, ve které přemlouvá ženu, aby zůstala v posteli, a kterou původně zpíval jako country v období Nashville Skyline (1969), ale už dávno jí sluší rockový přehoz.
Písně, které znají všichni, nebo skoro všichni, střídal s novějšími, které jsou jaksi tvrdší a toho melodického je v nich méně, ale je vidět, že je i tak má Dylan rád. Při Just Like A Woman se mohl spolehnout, že při refrénu bude zpívat půlka sálu: And she aches just like a woman / but she breaks just a little girl. Myslím, že při této písni vzal poprvé do zubů harmoniku, ale neměl ji na takovém tom držáku jako na dávných fotografiích, ale držel ji v ruce a tahal z kapsy.
Tradiční dekonstrukce svých písní, spočívající, že známou píseň zahraje tak, že ji zprvu člověk nepozná, odnesla tentokrát Shelter from the Storm z desky Blood on the Tracks z roku 1975. Tahle dlouhá píseň, kde se spojuje surrealismus s westernem, zní tak krásně na koncertním albu Hard Rain, což byla svého času jediná deska k dostání v Československu, teď ji hrál jako reggae. Ale proč ne? Mr. Tambourine Man byl další evergreen, při kterém jihly zraky a dívaly se na skoro sedmdesátiletého muže, který tu píseň složil, když byl o pětačtyřicet let mladší a před jeho generací se zdálo být zvonivé ráno - "jingle jangle morning".
Celkově hrál asi dvacet písní, určitě si vážní zájemci už dneska zjistí, které to byly, protože dylanovské písněznalectví je oblíbený vědecký obor. Z těch klasických ještě připomenu Highway 61 Revisited, která začíná biblickým dialogem: "Oh God said to Abraham, "Kill me a son" / Abe says "Man, you must be puttin´me on", což bylo do té doby něco zcela revolučního a nebýt tohoto dialogu, netroufli by si Beatles a další jít tam, kam jim Dylan ukazoval. Na to všechno jistě publikum nemyslelo, ani pisatel na to nemyslel, nýbrž se s dojetím díval na toho muže, který během koncertu neprohodil jediné zbytečné slovo a když hrál A Ballad a Thin Man, člověk jen doufal, že to tím neskončí.
Trochu na sebe nechal s přídavkem čekat, ale publikum bylo odměněno písní, bez které by asi odcházeli znepokojeni: Like a Rolling Stone nezněla sice úplně tak, že by to byla Dylanova nejoblíbenější píseň (už jí musí mít dost), ale zkazit se v jeho podání nedá. Stejně jako All Along the Watchtower, což je myslím Dylanova jediná píseň, kterou někdo hraje možná líp než on: Jimi Hendrix blahé a dávné paměti. Touto písní koncert skončil, kapela se seřadila, proncipál, který ani jednou nesundal klobouk, udělal jakési gesto k publiku, otočil se a rychle zmizel. Praha opět viděla klasika moderní kultury, jako Picassa, Hemingway, Felliniho nebo Johna Hustona. Snad ne naposledy.
Bob Dylan na věčné časy a nikdy jinak
Ta souvislost je samozřejmě nesmyslná, ale tak to bývá: v den, kdy jsme se loučili se spoluautorem legendy Járy Cimrmana, hrál v Praze jeho jmenovec Robert Zimmerman, který si ovšem už před dávnými lety dal jméno po welškém básníkovi Thomasovi, takže ho celý svět zná jako Boba Dylana.
Bílé město ve Slezsku. Nenápadná Opava nabízí skvosty moderní architektury, které rozhodně stojí za vidění
O Peteru Higgsovi a jeho bosonu. Kde se vzal tento přelomový objev a proč mu říkáme zrovna božská částice?
Smrt v letounu sestřeleném nacisty. Miroslav Křičenský se nasazení v obsazené vlasti nedočkal
Prodej zahrady 1018 m2, Fryšták
Fryšták, okres Zlín
2 500 000 Kč