Filmovému tvůrci a producentovi Marku Johnsonovi ležely na začátku nového století na srdci dvě věci: zachytit inspirativní pouliční muzikantské kolotání ve Spojených státech a podpořit hudební vzdělávání v chudých zemích. Po seznámení s filantropkou Whitney Kroenkeovou, dědičkou jedné z nejbohatších rodin světa Waltonových, a po její finanční injekci založil nadaci, která obě myšlenky propojovala: Playing For Change.
Při cestování po Americe a sbírání materiálů o pouličních muzikantech procházel kalifornskou Santa Monikou, když z dálky slyšel procítěně zpívat gospel Stand By Me, který Ben E. King natočil v roce 1961 a po něm ho přezpíval kdekdo počínaje Johnem Lennonem přes Tracy Chapmanovou až třeba po Imagine Dragons. Tohle ale byla velmi syrová, skoro bluesová verze afroamerického buskera Rogera Ridleyho. Johnson se pro ni nadchnul natolik, že se vrátil s nahrávacím zařízením a štábem a Ridleyho natočil. To se stalo v březnu 2005 a od té doby se začaly dít věci.
Z ulice do světa
Johnsonův nápad, jak naložit s nahrávkou Rogera Ridleyho a poté i dalšími, lze bez uzardění nazvat geniálním: na bázi jedné písně propojil hudebníky amatérské i profesionální, pouliční buskery i světové hvězdy, muzikanty naprosto rozdílných kulturních okruhů i uměleckých východisek, a zavedené hudební styly okořenil instrumentacemi, které „lidské ucho ještě neslyšelo“. Dlužno dodat, že ten nápad rozhodně nepůsobí prvoplánově a za každou cenu efektně, naopak, takovéhle ryzí „multikulti“ dokazuje, že při troše dobré vůle se lze prostřednictvím hudby domluvit snad úplně na všem.
S nahrávkou Stand By Me se tedy Mark Johnson rozjel do světa a k základnímu Ridleyho partu přitočil instrumentální a vokální příspěvky muzikantů z New Orleansu, Konga, Amsterodamu, Ria de Janeira, Toulouse, Nového Mexika, Moskvy, Caracasu, Barcelony či Pisy. Už tahle první nahrávka vygenerovala několik hvězd celého projektu, které se prolínají řadou dalších nahrávek: fenomenálního Itala (ale spíš světoběžníka) Roberta Lutiho s celokovovou steelkytarou, původem surinamského, ale v Nizozemsku žijícího zpěváka Clarence Bekkera a hlavně jakéhosi – v dobrém slova smyslu – maskota a doyena Playing For Change, poloslepého neworleanského pouličního harmonikáře a zpěváka, který si říká Grandpa Elliott.
Nahrávka Stand By Me, k níž Johnson sestříhal velmi působivý videoklip, jenž zachycuje všechny muzikanty v jejich přirozeném prostředí při nahrávání mobilním studiem, se stala hitem internetu. Na YouTube bylo video vystaveno v listopadu 2008 (mimochodem tři roky po smrti samotného Rogera Ridleyho) a už v květnu následujícího roku zaznamenalo deset milionů zhlédnutí. K dnešnímu dni se blíží počet „kliků“ neuvěřitelným 148 milionům. Nahrávka také otevírá první z řady alb, která pod hlavičkou Playing For Change vyšla. Tento debut z roku 2009 právě v těchto dnech vychází v nové remasterované verzi.
Přehlídka hvězd
Přestože nápad propojit zástupce různých kultur na základě jednoho známého hitu je sám o sobě nosný, asi by tolik nefungoval, kdyby Mark Johnson svoji ideu nedotáhl ještě dál. Totiž k tomu, že do dalších nahrávek zaangažoval řadu světových hvězd. Někteří hudebníci, třeba slavný bluesový písničkář a nástrojový všeuměl Keb´Mo´, patří k jakémusi živému inventáři projektu a objevují se v řadě nahrávek. Jiní, kalibru Bona, Keithe Richardse, Ringa Starra nebo ex-bubeníka The Doors Johna Densmorea jen „epizodně“.
Velký je ale zástup hudebníků, kteří třeba nepatří k oněm všeobecně proslulým popovým hvězdám, ale jde o skvělé, ve svém ranku velmi respektované instrumentalisty nebo zpěváky. Tady bychom mohli vyjmenovávat donekonečna: Robbie Robertson, Lukas Nelson, Manu Chao, Los Lobos, Larkin Poe, Ivan a Cyril Nevilleové, Warren Haynes, Waddy Wachtel, Anders Osborne a mnozí další.
Řada nahrávek je skutečně velmi kuriózních. Když třeba do hitu Boba Marleyho Redemption Song, jehož hlavní part zpívá autorův syn Stephen, vestřihl Johnson jednu sloku zpívanou ze záznamu samotným Bobem Marleym a uvědomíme si, že hlasy otce a syna jsou vlastně k nerozeznání. Ostatně už to, že písničku začíná krátkým sólem na třístrunný japonský nástroj shamisen tokijská virtuoska Hiromitsu Agatsuma a dále tu zní třeba i indické harmonium, kudrlinky steel kytary a na konci typicky flamenkové kytarové sólo, je nejen bizarní, ale hlavně krásné. Podobně jako když se ozve v další marleyovce One Love sólo na sitár a zní to jako ta nejpřirozenější věc na světě.
A takové zdánlivě nesourodé kombinace jsou poznávací značkou Playing For Change. Nejen hudebně. Když do autorského podání písničky nejbohatšího žijícího bluesmana Buddyho Guye Skin Deep zahraje na kytaru „vyzdobenou“ srpem a kladivem krajní levičák Tom Morello z kapely Rage Against The Machine, je to přirozené tak, že by si člověk, přemýšlející o politických rozdílech málem připadal jako vyvrhel. Takovou sílu ta hudba má.
