Po velkých freskách jako Mahábháráta či Krišnova smrt obrátil světoznámý režisér Brook část své pozornosti ke komorním textům. K určitém typu politického divadla, které se k současným problémům světa nevyjadřuje s razantní přímočarostí, ale postupuje oklikou přes obyčejné věci života, aby tak dosáhlo často i působivějšího účinku.
Dva skvěle disponovaní černí herci
Před patnácti lety Brook přivezl do Prahy svou inscenaci Woza Albert!, která okouzlila elementární divadelností. A také dvěma černými herci s výbušnou energií. Inscenace Sizwe Banzi je mrtev, kterou nyní představuje v Praze, měla premiéru letos na jaře v Lausanne, hrála se v řadě metropolí a dostala se i na festival v Avignonu.
Tematicky i stylově se velmi podobá nastudování Woza Albert! I zde hrají dva skvěle disponovaní a všestranní Afričané. Hru společně s dramatikem Atholem Fugardem napsali dva mladí herci John Kani a Winston Ntshona a vznikla v roce 1972, tedy v době, kdy jihoafrický apartheid patřil mezi nejhorší režimy na planetě.
Děj je jednoduchý: z krátkých epizod, v nichž ožívá nepříliš radostná realita černých Jihoafričanů, postupně vykrystalizuje tragigroteskní příběh o muži, který nemá povolení k pobytu a je nucen vyměnit si svůj průkaz s mrtvým a převzít jeho identitu. Hra líčí drsné životní podmínky a segregaci s humorem, nadsázkou a ironií. Nicméně pokud jde o dramatickou stavbu a výběr prostředků, jimiž se autoři dobírají k celkovému ideovému vyznění, je text prostinký, místy až naivní. Brook ovšem z této naivity vytěžil maximum a herci svou imaginací a hravostí jen potvrzují nekončící možnosti divadla.
Smutný klaun a mrštný šašek
První půlku tvoří sled několika scén, v nichž jeden z protagonistů Habib Dembélé s neutuchající vynalézavostí v tempu odehraje několik postav. Bez dekorací, jen s několika papundeklovými deskami a kovovým věšákem. Tento prázdný prostor znovu přesvědčuje, jak pro kreativního herce může být inspirativní a jak jej herecká akce a slovo může naplnit energií. Dembélé tančí a jeho tělo je rytmus i melodie zároveň.
Když mluví, skoro chvílemi zpívá nebo sketuje, stejně tak jeho kolega Pitcho Womba Konga, který není jen tak náhodou populárním francouzským raperem. Dembélé nejdřív předvede den ve Fordově továrně, kde černošští dělníci uklízejí kvůli návštěvě majitele. Ten ovšem neuzná za vhodné, aby ke svým zaměstnancům pronesl byť jen slovo.
Dembélé umí stvořit absurditu celé situace, vsunout do ní humorné prvky - rejdí s tyčí, skáče v pytli, natírá, pracuje na pásu - divadlo přece není nic složitého - je to nápad, fantazie, hra a radost z ní.
O pár scén dál herec se záviděníhodnou lehkostí ztvárňuje početnou rodinu, která se přišla vyfotit do jeho primitivního fotografického ateliéru. Od rozdováděné rodinné menažerie náhle poodstoupí a předá divákům trpký smutek nad osudem a smrtí svého otce. Tyto prosté obrazy (vlastně etudy) mají svůj neopakovatelný půvab, nepředstírají a napájejí se absolutní divadelností a emocionalitou. Energie herců - do děje rázně vstupuje i druhý protagonista Pitcho Womba Konga - postupně vtahuje do dění, které se zpočátku jevilo trochu odtažité.
Oba se výborně doplňují, mrštný, hadovitý, neklidný a neúnavný šašek Dembélé je protipólem robustního, uvážlivého a také trochu smutného klauna Womba Konga. V druhé půlce se rozvíjí konkrétní příběh o přijetí cizí identity, který se v závěru jako by vrací do bodu nula a vše zpochybňuje. Příliš rafinované toto podobenství není, ale opět - herci povyšují někdy i méně neobratně napsané pasáže na významovou metaforu.
