Mezi herci, kteří na Pinterovu počest recitovali jeho poezii, byl i slavný britský herec Jeremy Irons. Přijel do Turína s Gate Theatre z Dublinu, který slavnostní ceremoniál v Teatro Carignano zakončil scénickou koláží z dramatikovy poezie a prózy.
„Nemám teď v hlavě žádnou hru a nechci nic psát, ale k divadlu chovám určitou důvěru, i když si uvědomuji, že se může sotva dostat před velké tragédie dnešního světa. Nesmrtelná je pouze poezie a já už chci psát jenom verše,“ oznámil letošní držitel Nobelovy ceny. Se svou typickou ironií ovšem dodal: „To už jsem tvrdil před lety a pak jsem ještě napsal 29 her.“
Být na pokraji smrti je nepřenosná zkušenost
Harold Pinter, jemuž bude letos v říjnu šestasedmdesát let, se v Turíně vlastně poprvé objevil na evropském fóru - do Stockholmu pro Nobelovu cenu přijet nemohl kvůli zdravotním problémům, a stejně tak nedojel do Prahy, kde mu byla udělena Cena Franze Kafky.
Pinter byl skutečně vážně nemocný, ale zdá se, že je na nejlepší cestě k uzdravení. Těžká nemoc je na něm ovšem znát - z plzeňského divadelního festivalu i z nedávného hodinového rozhovoru v ČT si jej pamatujeme jako vysokého a statného muže plného síly a energie -do Turína přijel značně pohublý a o holi.
Z diskuse odcházel nejistým krokem a opíral se o svého přítele Michaela Billingtona, proslulého britského divadelního kritika listu The Guardian, který diskusi moderoval. Tím spíš bylo potěšitelné, že neztratil nic ze svého humoru, razance a kritičnosti.
Pinter o své nemoci hovořil velmi otevřeně a prohlásil, že se poprvé dotkl hranice mezi životem a smrtí. Vyprávěl, že byl na jednotce intenzivní péče a nemohl dýchat.
„Měl jsem pocit, jako když plavu v moři, dostal jsem se příliš daleko a nemůžu doplavat ke břehu. Připadalo mi, že se topím. Musel jsem vyvinout obrovskou sílu a překonat vlastní zbabělost. Byla to neuvěřitelná a hlavně nepřenosná zkušenost.“
Pintera během jednoho roku potkaly dost neuvěřitelné peripetie, které sám označil za groteskní. Přiznal také, že udělení Nobelovy ceny mu změnilo život. V den, kdy se dozvěděl, že ji obdržel, upadl, rozbil si hlavu, a když se ještě celý od krve probudil v nemocnici, oznámili mu, že získal Nobelovu cenu.
Pak si připravoval řeč, kterou měl pronést ve Stockholmu, a lékař mu zavolal, že musí urychleně nastoupit léčbu, protože by mohl zemřít. Má prý vážnou infekci, kterou lze získat jenom v amazonském pralese. „Já jsem tam ale nikdy nebyl,“ oponoval mu, ale stejně musel okamžitě do nemocnice, kde posléze bojoval o život.
Britský dramatik je proslulý ostrou kritikou současné politiky své země a především Spojených států a ani v Turíně Tonyho Blaira a George Bushe nešetřil, zejména pokud jde o válku v Iráku. „Stydím se za britskou vládu a je mi odporné, jak Blair servilně plní všechno, co mu Bush přikáže. Spojení těchto dvou je odporné a nechutné.“
O válce v Iráku Pinter soudí, že z hlediska americké zahraniční politiky nepředstavuje nic nového. „Američané všude na světě prosazují hlavně své zájmy a invaze do Iráku není rozhodně v období po 2. světové válce první záležitost svého druhu. Když nějaká země shazuje na jinou bomby, je to válečný zločin, který má být odsouzen.
Lidé v Americe jsou ale z toho všeho velmi otrávení, zprávy o mučení v Abu Ghraíb a Guantánamu jim otevřely oči. Všichni přece vidíme, že se porušují lidská práva. Je šílené, když zatknou ženu jenom proto, že u britského parlamentu četla jména našich vojáků, kteří padli v Iráku.
Dostávám mnoho dopisů, které tyto názory vyjadřují. To je změna, dřív jsem byl za štváče a hlupáka, když jsem na to všechno upozorňoval.“
Nic lepšího než divadlo nevymyslíme
Pinter zdůraznil, jak rád se do Itálie vrací, a připomněl svou inscenaci hry Prach jsi a v prach se obrátíš, kterou v Turíně uvedl před několika roky.
O svých zahraničních zkušenostech hovořil také obecně. „Je složité představit si svou hru v jiné řeči než mateřské, ale zase mě vždy zajímá, jak mé hry fungují v jiných kulturních kontextech. Vidím, že žijí svůj vlastní život, někdy mě i úplně opouštějí a přimykají se k režisérům,“ uvedl a dodal, že nemá příliš v lásce režiséry, kteří otrocky respektují všechny jeho poznámky. „Režisér má v evropském divadle velkou moc a také velkou odpovědnost, my v Anglii zase hodně dbáme na autora a text.“
I když se dramatik netajil svou skepsí k možnostem divadla v současném světě, nakonec přece jen připustil, že mezi dnešními médii, internetem a dalšími možnostmi pro něj zůstává jedinou živou a nezastupitelnou komunikací. „Nic podobného nemáme a také už asi ani nevymyslíme,“ řekl na závěr.
