Labilní intonace, uspávající zpěv. Carmen v Národním divadle se příliš nepovedla

Jak dlouho ještě bude Per Boye Hansen dovážet zahraniční sólisty nesplňující nároky, které bychom měli klást na naši první scénu? 

V případě inscenace Carmen mezzosopranistku Nanu Dzidziguri s labilní intonací zejména ve střední poloze a bez charismatu pro svobodomyslnou nespoutanou cikánku, tenoristu Luise Gomese s tvrdým nasazováním, který se v roli Dona José nejvíc staral o to, aby co nejdřív přešel na forbínu a dobře viděl na dirigenta. A také barytonistu Łukasze Golinského, jemuž dělalo problém sejít na scéně ze schodů, natož aby jako Escamillo zápasil na koridě, a svým zastřeným hlasem by býka spíš uspal.

Jak dlouho ještě bude v Národním divadle zastávat režii člověk, v případě Carmen Grischa Asagaroff, který secvičí sbor a sólisty jako figurky. Ty se pak dostaví na stanovené místo na jevišti, tam požadovanou dobu stojí či sedí a s pohledem upřeným na dirigenta odzpívají s větší či menší intonační a rytmickou přesností předepsané noty, aniž projeví valný zájem o svého partnera či dění, které se právě odehrává (a to i když José a Escamillo mají proti sobě napřažené dýky a zní Bizetova hudba plná vášně žárlivosti).

Jak dlouho ještě bude angažován výtvarník, tentokrát Luigi Perego, který nás nechá tři hodiny koukat na jednotvárné schodiště nasvícené bez dalších světelných změn v prvním dějství oranžově, v druhém zeleně, pak modře a nakonec jasně. K navození španělské atmosféry rozhodně nestačí vyvěsit španělskou vlajku. Až se nechce věřit, že se pod tuto výměnu barevných filtrů, která se ani nedá nazvat světelným designem, podepsal takový mistr této disciplíny, jakým je u nás Daniel Tesař (zejména ve spolupráci s režisérem Jiřím Heřmanem, naposledy při inscenaci Händelovy Alciny v Brně).

Šéf Hansen nemá uměleckou vizi Opery ND

Jak dlouho ještě bude zapojován pohybový spolupracovník, v Carmen Petros Gallias, který nedokáže pořádně zorganizovat ani výměnu stráží, ani rvačku dělnic tabákové továrny, ani souboj Josého s Escamillem, ani příchod Sevillských na corridu a chce nás na začátku obloudit nejapným výstupem komediantů, focením svatebčanů a tu a tam jednotvárnou sérií strnulých výměn několika základních pozic flamenca nebo rozfázovaným zvedáním paží sedících pašeráků. 

K tomu dodejme, že debut samostatného nastudování nového titulu představil v Národním divadle dirigenta Petra Popelku při předehře Carmen jako talentovaného energického symfonického dirigenta, který by rád „kouzlil“ s tempy, ale pro své nápady nedokáže zkoordinovat orchestr ani se sborem ani se sólisty. Důsledkem úsilí o udržení souhry bylo zploštění dynamiky.

Mohlo by se zdát, že se na Bizetově Carmen nedá mnoho pokazit, ať už je inscenovaná tradičně, nebo v psychiatrické léčebně, ve vězení, či v cikánském slumu. Svou rafinovanou a současně líbivou hudbou, silným příběhem nekompatibility vztahu svobodomyslné cikánské pašeračky a naivního venkovského mladíka, kterého milostná vášeň svede na cestu zločinu, setrvale vévodí světovým operním statistikám. 

Když v tuto chvíli ponecháme stranou, zda má v současné struktuře repertoáru souboru Opery Národního divadla Carmen vůbec co pohledávat, výsledkem nového nastudování je banalita, podprůměrnost a nuda. Zejména ve srovnání s excelentní inscenací Carmen v režii Jozefa Bednárika (premiéra 1999) s Dagmar Peckovou a Valentinem Prolatem na vrcholech jejich kariér, ale i v kontextu inscenace Václava Kašlíka s Ivanou Mixovou a Ivo Žídkem, jejíž premiéra v roce 1966 byla modernější a nápaditější než ta dnešní.

Bývaly doby, kdy premiéra opery Národního divadla byla událostí – uměleckou, kulturní, společenskou. Těžko se smířit s tím, že je dnes „událostí“ snad pouze pro umělce, kteří se tímto záznamem v pracovních knížkách přiživují aspoň na zbytcích renomé Národního divadla, má-li ještě vůbec jaké. 

Po Rigolettovi, Donu Giovannim, Cosi fan tutte, Bludném Holanďanovi a nyní i po Carmen se zřetelně potvrzuje, že Per Boye Hansen vůbec nechápe poslání Národního divadla (pokud se snažíme věřit, že jde o neznalost, nikoli o opovrhování naší tradicí i aktuálními výsledky mimopražských divadel). A ani nemá žádnou zřetelnou uměleckou vizi, za kterou lze sotva považovat zjednodušené zevšeobecnění, že do Národního patří česká opera, do Státní světová a do Stavovského Mozart. 

Ovšem ani tu nenaplňuje. Jen nám postupně vnucuje obsah svého zápisníčku „známostí“, které si vytvořil za dobu svého působení v norské opeře a jimž teď dává práci – bez ohledu na to, zda a jak dohozené role uzpívají a zda má v angažmá vhodnější sólisty.