„Chtěl jsem tím filmem změnit pohled lidí na žraloky, nejsou to žádní krvelační predátoři. Na světě existují asi čtyři stovky druhů žraloků a jen pět z nich je pro člověka potenciálně nebezpečných,“ tvrdí filmař, který ve společnosti žraloků strávil devět měsíců a podnikl sedm výprav do všech moří světa, aby ve snímku za pět milionů dolarů zachytil co největší spektrum reprezentantů žraločí říše.
Mantello se opírá o letité zkušenosti potápěče a specialisty na natáčení filmů pod mořskou hladinou. „Každý rok se odehraje asi sto nehod, a jen deset z nich končí pro člověka tragicky. Za stejnou dobu zemře více lidí na včelí bodnutí,“ argumentuje režisér a záměrně odmítá použít slovní spojení „žralok napadne člověka“ - je prý nesmyslné.
Prokletí žraločí polévky
Nesrovnatelně častěji člověk napadne žraloka: „Každý rok zabíjíme sto milionů žraloků. Většinou jen kvůli ploutvím, z nichž se pak dělá polévka. Zbytek se vyhazuje zpět do moře.“ Miska žraločí polévky se v Asii prodává i za sto dolarů. Když před dvanácti lety vyhlásili v USA zákaz lovu žraloků v Atlantiku, přesunul se žraločí byznys do Pacifiku.
Arogantní chování člověka zapříčinilo, že některé druhy žraloků už jsou na pokraji vyhubení. Například vůbec nejobtížnější na celém filmu bylo objevit žraloky kladivouny, kteří patří k těm nejohroženějším. Žraloci žijí na Zemi čtyři sta milionů let, přežili dinosaury, člověka možná nepřežijí. „Člověk chrání jen to, co má rád,“ vysvětluje vybíjení žraloků Mantello. Podle něj není nutné žraloky milovat, ale stačí je respektovat. Svým filmem by žralokům chtěl trochu respektu získat.
Díky trojrozměrnému formátu snímku jsou jeho přesvědčovací metody velmi efektní a snad i efektivní. Jako většina 3D filmů mají i Žraloci didaktický rámec. Průvodce světem žraloků dělá malá mořská želva. Jejím prostřednictvím se dozvíme spoustu faktických informací, které doplňují často dechberoucí záběry.
Díky 3D technologii se moře rozlije do celého filmového sálu, žraloci nám plují kolem hlavy a máme tendenci na ně sáhnout. Spíše než hrozivě vypadá většina z nich impozantně. Zejména žraloci velrybí, o nichž režisér prohlásil, že každý z jedinců, které natáčeli, se projevoval zcela osobitě a měl svůj jedinečný charakter.
Zblízka poznáme devět druhů žraloků. Můžeme vidět, jak se chová matka s mládětem, jak loví žralok bílý, který vydrží i tři měsíce bez jídla, nebo jak si žraloci razí cestu milionovým hejnem malinkých sardinek.
Z kina pak odcházíme bohatší o množství informací: například, že velkým žralokům během života může vyrůst až třicet tisíc zubů, že sedmdesát procent žraloků rodí živá mláďata, že se někteří obzvlášť odolní jedinci dožijí i sta let (obvyklých je pětadvacet) nebo že polovina všech žraloků neměří ani dva metry.
