Necelou půlhodinu před plánovaným začátkem show hlavních hvězd, po vystoupení domácích Lakeside X a bloku temných německých Hope, zkropil celou plochu sice relativně krátký, zato velmi intenzivní déšť, který nejen proměnil travnatou část hlediště v podmáčenou bažinu, ale s největší pravděpodobností způsobil i mírně zpožděný začátek koncertu Depeche Mode. Což ale zas tak zásadně nevadilo. Natěšené publikum nejen z celého Česka, ale zjevně i z mnoha dalších míst Evropy a světa (právě tuhle kultovní kapelu „pronásledují“ desítky fanoušků na všech zastávkách turné), se alespoň v mezích možností usušilo, doplnilo tekutiny a „předpisově“ očekávalo silný zážitek.
Bez balamucení
Depeche ModePředkapely Lakeside X, Hope Pořádala agentura Live Nation Praha, letiště Letňany 30. 7. 2023 |
A ten skutečně nastal. Víc než dvouhodinovému setu britských klasiků zdaleka nejen syntezátorového popu vlastně lze jen těžko něco zásadního vytýkat. Člověk nemusí být ani jejich zapáleným a bezvýhradným fanouškem, aby přiznal, že se velmi dobře bavil od začátku do konce, slyšel spoustu výborně zejména po emotivní stránce provedených hitů, byl účasten koncertu, který měl málokdy vídanou gradaci, byl propracován do posledního detailu a v neposlední řadě se mohl pochlubit nadstandardně kvalitním zvukem.
Začalo se vlastně poměrně zvolna skladbou My Cosmos Is Mine. Ta sice otevírá i album Memento Mori, které vyšlo v březnu, ale rozhodně nejde o žádnou prvoplánovou „hitovku“, ostatně nebyla vybrána ani jako singl. Svou hypnotickou zatěžkanou náladou a volnějším tempem ovšem výborně nastavila atmosféru pro další dění hned v několika smyslech. Depeche Mode jasně naznačili, že tady nepůjde jen a jen o zábavu a nějakou legraci. Ostatně album i turné se jmenují, přeloženo do češtiny Pamatuj na smrt, a vznáší se nad nimi nejen dojezd covidového období a současná pohnutá mezinárodní situace, ale i zásadní ztráta uvnitř kapely – loňské úmrtí člena kapely Andyho Fletchera.
Kromě toho soubor jasně naznačil, že nehodlá balamutit fanoušky jen klasickými hity, ale opravdu představí alespoň část písní nového alba v kontextu straší tvorby. Nakonec jsme novinek slyšeli pět, což vůbec není málo, je to bezmála polovina alba. Je mimochodem zajímavé, že dohledáme-li si setlisty předchozích zastávek této šňůry, na některých místech hráli Depeche Mode novinky jen čtyři; a vůbec, na rozdíl od zavedené praxe v této lize, kdy bývá program město od města navlas stejný, Depeche Mode zjevně pracují s několika podobami pořadí a výběru skladeb.
Dokonalá gradace
V následující písni Wagging Tongue Depeche Mode sice nabídli další novinku, ovšem prezentovanou, a tedy „více na oči vystrčenou“, jako druhý singl alba. Ten první, skvělá vznosná píseň Ghosts Again o pomíjivosti lidského údělu, otevřela poslední třetinu koncertu, a to včetně zadní projekce černobílého videoklipu Antona Corbijna, pracujícího se slavným šachovým motivem Bergmanovy Sedmé pečeti – a byl to jeden z nejsilnějších okamžiků koncertu.
Který následoval po novince Soul With Me, zpívané Martinem Gorem, která se svojí hudební bezmála muzikálovou podstatou nejen z alba a koncertu, ale vůbec z tvorby kapely poměrně vymyká. Pátou novinkovou položkou pak byla My Favourite Stranger.
Duch Andyho Fletchera byl samozřejmě na celém koncertě kdesi přítomen, nejvíce se zhmotnil při písni World in My Eyes, kterou mu kolegové věnovali. Nicméně čistě hudebně, při vší úctě, samozřejmě konkrétně tento hudebník nechyběl. Čtyřčlenná pódiová sestava fungovala dokonale a vlastně hrála – ortodoxní elektro-fanoušci prominou – velmi solidní „bigbít“. Ostatně většinu koncertu odehrál Martin Gore na kytaru, přičemž podobně jako klasičtí rockoví čarostřelci s oblibou střídal různé nástroje: vyměnil jich pět, od svého ikonického gretsche až po značně bizarní typy.
Za zvláštní zmínku stojí také vynikající gradace show, provázání sluchových a vizuálních vjemů. Ty největší hity byly rozesety napříč celým programem, industriálnější a více atakující kusy prostřídávaly výrazně melodické a nejslavnější songy, které se nerozpakovalo s Davidem Gahanem zpívat publikum. Ke skromným vizuálním podnětům v převládající černé a bílé (začínalo se samozřejmě ještě za denního světla) postupně začaly přibývat projekce a efekty jak na obrazovkách, tak ve světelném parku, a finále koncertu už vlastně hodně překračovalo někdejší pro kapelu typickou corbijnovsky úspornou estetiku ve prospěch klasické, ovšem velmi dotažené rockové show.
Samozřejmě i ke koncertu Depeche Mode lze mít jednu detailní výhradu: ani David Gahan jako hlavní zpěvák, ani Martin Gore (se svou šedesátnickou tváří stále se blížící nastávajícímu osmdesátníkovi Keithovi Richardsovi z Rolling Stones, toho si prostě nelze nevšimnout) nejsou vokálně dokonalí. Možná jen neměli svůj den. Ale oba, Gahan samozřejmě ještě mnohem víc, dohání tyto drobnosti obrovským charismatem a vroucností. Celé je to vlastně jedno obrovské silně emotivní divadlo. Kterému konec konců svým způsobem sluší i ta nebývale silná vrstva make-upu na frontmanově tváři.
