Ač její tvář tolik známá není, její jméno je spojováno s úspěšnými filmy přes třicet let.
Šedesátiletá producentka Christine Vachonová stojí za oceňovanými nezávislými snímky s Julian Mooreovou (jejich Daleko do nebe si vysloužilo čtyři oscarové nominace), Hillary Swankovou (dostala Oscara za společný snímek Kluci nepláčou) nebo s Ewanem McGregorem. Právě s ním nyní zavítala na karlovarský festival, aby zde společně uvedli Druhou šanci, snímek, kde si McGregor zahrál s dcerou Clarou.
„Spolupracovala jsem s Ewanem McGregorem na seriálu Halston pro Netflix. Jednou jsme takto spolu obědvali a on mi o tomto scénáři začal vyprávět a nabídl mi ho k přečtení. Autenticita příběhu a životnost jeho dialogů jej prý doslova udeřila. Tak jsem si jej přečetla a uznala, že na něm něco je a stálo by za to film natočit,“ popsala, jak se ke snímku Druhá šance dostala.
Takže s filmem přišel McGregor. Je to obvyklé, aby za vámi chodily hvězdy se scénáři?
Víte, my jsme opravdu dobří v tom, co děláme. Není nic neobvyklého, aby filmová hvězda, které na scénáři opravdu záleží, jej poskytla nám. To se opravdu děje.
Co tedy tyto hvězdy láká v účasti na menších produkcích?
Jsou to často role, ke kterým by se normálně nedostaly. Někdy jim ten příběh přijde originální, či dokonce průlomový. Často to je také osobnost režiséra, se kterým chtějí pracovat. Z režiséra debutu se totiž obvykle časem stává režisér druhého, třetího a dalšího filmu.
Bylo někdy opravdu těžké nějakou hvězdu přesvědčit?
Hvězdy přesvědčují naše filmy a naše scénáře. My je nepřemlouváme. Když někdo něco odmítne, většinou mu nevolám a nevysvětluji, že je to hloupost. Zavolám prostě někomu jinému.
Můžete jmenovat hvězdy, které malé filmy vysloveně vyhledávají?
Je jich velice mnoho. Vlastně všichni herci našich filmů. Například Julian Mooreová, s tou spolupracujeme velice dlouho. Podruhé nyní pracujeme s Natalií Portmanovou, dalším skvělým příkladem je právě Ewan McGregor. Existují samozřejmě herci, kteří tyto filmy nevyhledávají, protože jim připadají příliš malé anebo je to pro ně celé příliš otravné. Většina z nich ale má ráda nové výzvy.
V Hollywoodu nadále trvá stávka scenáristů. Ovlivňuje i svět nezávislého filmu?
No samozřejmě, autoři prostě nic nepíšou.
Není to tedy problém čistě mezi velkými filmovými společnostmi a autory? Nemohla by to nezávislá filmařina vzít jako šanci, když jsou velké společnosti paralyzované?
Je to problém pro celý filmový průmysl. Nemyslím si, že by nějaký scenárista nyní něco napsal. A to ani pro nezávislý sektor či nějaké menší studio. Tato stávka jde prostě napříč celým odvětvím a žádný scenárista nechce být viděn při práci. Zcela rozumím, že nyní nehodlají překročit linii, kterou si sami vytyčili.
Co si o celé této situaci myslíte?
Můj názor bude stejný jako kohokoli jiného. Rádi bychom viděli nějakou dohodu, čím dříve, tím lépe. Všichni si přejeme, aby scenáristé dosáhli toho, co chtějí, a každý se mohl vrátit ke své práci. A na čem přesně záleží, aby se tak stalo? Tak na tuhle otázku asi nejsem ta pravá. Jsem prostě producent a netuším, kdy a jak tohle skončí.
Filmový průmysl nicméně poslední roky prochází změnami spojenými se vzestupem streamovacích platforem. Co to znamená pro váš sektor?
Během pandemie se všichni zamýšleli nad opravdovou kondicí kinodistribuce, a jak nadále diváky do kin lákat. Pandemie jen urychlila proces, který se dávno konal: diváci se stále více a více přesouvali ke sledování filmů ze svých domovů. Představa, že diváky do kin nalákají superhrdinské filmy, byla mylná. Musí to být něco originálního. Proto si myslím, že právě nyní mají šanci v kinech uspět právě tyto filmy – originální a s jistou dávkou naléhavosti.
Jste legendou nezávislého filmu. Jak jste se k němu dostala?
Do New Yorku jsem se dostala v 80. letech. Respektive já v New Yorku vyrůstala, ale v 80. letech jsem se tam vrátila, tedy v době, kdy se zde toho na poli filmu či módy dělo opravdu hodně. Hodně filmařů tu v té době točilo své první snímky, například Jim Jarmusch, Spike Lee, Bette Gordonová. Účastnit se zde tehdy natáčení autorských filmů bylo opravdu neuvěřitelně zajímavé a vzrušující.
Můžete prosím popsat, co termín „nezávislý film“ vlastně v Americe znamená? V kontextu naší tvorby totiž evokuje spíše alternativu či dokonce underground.
Myslím, že zde najdeme několik rozdílných vysvětlení. Jedno z nich zní, že jde o snímky, které jsou nezávisle financovány a až poté se dostávají na trh. V dnešní době jsou pojmem nezávislý film ale spíše míněná díla, která vznikla z čistě autorského popudu, jedním tvůrcem. Mám na mysli třeba snímek Minulé životy korejsko-kanadské režisérky Celine Songové, která byla letos taktéž na festivalu. Ten bych nazvala nezávislým filmem, i když jej na druhou stranu plně financovalo studio A24.
Jak moc je pro vaše filmy důležité objevit se na festivalu?
Festivaly pomáhají rozvířit o filmu debatu, samozřejmě dokážou i najít publikum. Jsou zároveň i místem setkávání pro členy filmového průmyslu či pro mladé filmaře, pomáhají tedy i budovat určitou komunitu. Když bereme film na Sundance, děláme to většinou proto, že si přejeme, aby uspěl. Jednak jej chceme prodat a jednak taktéž představit světu.
Můžete porovnat Sundance s Karlovými Vary?
To si myslím, že není potřeba. Známkou dobrého festivalu je skutečnost, zda jej místní milují, a zdá se mi, že tady to tak je. Počasí máte každopádně lepší než na Sundance.
