Vy jste ta, co mě tři čtvrtě roku uháněla?“ testuje si mě momentálně nejúspěšnější česká herečka. Co vydržím, zkoušela ostatně Aňa Geislerová (29) celou dobu, co jsme si povídaly. Pila rum a vodu, zívala, esemeskovala si s Táňou Vilhelmovou a několikrát řekla, že ji rozhovory absolutně nezajímají a dává je jedině proto, že to má ve smlouvě. V novém filmu Jana Švankmajera Šílení, který měl minulý týden premiéru, totiž hraje nebezpečnou nymfomanku Charlotu. Vypadala unaveně. Ale jestli za její únavu mohl ponurý podvečer, přemíra práce (jen za poslední rok natočila pět nových filmů) či rum podezřelé kvality („panák je teď pro mě jako dřív celá flaška“), těžko říct. Tipla bych spíš syna Bruna Fidelia, který denně vstává o šesté.
Švankmajerovo Šílení jste začala točit těsně po porodu, v přestávkách jste kojila. Nebyla to trochu zvláštní situace, pracovat v takové šťastné chvíli na temném hororu?
Ani ne. Ale je fakt, že mi třeba přišlo hodně absurdní, když jsem uprostřed noci přijela s Brunem na nějaký starý hrad. Tam jsem řekla „dobrý večer“, nikoho na place jsem kromě Jardy Duška neznala, svlíkla jsem se donaha a začala pobíhat po nádvoří. Tak to jsem si fakt přišla trošku jako blázen, protože to byl můj první natáčecí den dva měsíce po porodu. Ale na druhou stranu jsem byla v takovým klidu a štěstí, že jsem byla schopná udělat absolutně cokoliv. Já prostě měla pocit, že jsem tam vlastně s Brunem, a vždycky jsem si jen tak od něj odskočila něco málo natočit. Ten pocit už teď mám pořád.
Jak se hraje nymfomanka čerstvé matce? Není to herecký „protiúkol“?
Já si myslím, že mi naopak všechno šlo tak jako lehce. Přece když člověk má hrát šílence, nemusí být šílený. A nemusí být smutný, když má hrát smutného. Jak to tak pozoruju, herci zpravidla prospívá, když prožije lehce traumatický dětství s rozpadem rodiny, má nejdřív mindráky, komplexy, trochu toho chlastu nebo drogy - a pak už mu prospívá být v pohodě. Herci si malujou, buddhismus je baví a podobný kroužky. Nemusí to být pořád nějaká dekadence.
Bylo něco vzrušujícího na orgiích s Janem Třískou?
No tak to teda nebylo. Ale zajímavý bylo, že ty holky, co tam se mnou hrály, byly opravdový profesionálky. Vlastně jsme ten můj první natáčecí den na plac dorazily společně. Byly roztomilý, chodily se dívat na Bruna a vyprávěly mi, jaké mají zájmy. Byly úplně normální, úplně normálně jsme se spolu bavily. To jenom chlapi se do nich vždycky pouštěli, chtěli od nich slyšet nějaký historky z práce. Nejhorší na těch orgiích bylo zjištění, že mám jít s holým zadkem před kameru. To byla vždycky moje noční můra, představa, že právě tohle budu muset někdy udělat, dokonce jsem o tom kdysi napsala povídku. Ale nakonec jsem si řekla, že když to je pro toho Švankmajera, tak to udělám.
Vy že se stydíte svléknout před kamerou? Nahá jste přece skoro v každém svém filmu…
No jo, ovšem je něco jiného, když ležíte někde nějak horizontálně, prostě se válíte po posteli, než skutečně jít a vystrčit nahý, opravdu vlastní a podceňovaný zadek na kameru. To teda nebylo nic moc příjemného. To bych ani vám nepřála...
Když vás tak poslouchám, napadá mě, že se vám blíží třicítka. A hodně třicátníků má pocit, že je to nějaký závažný životní předěl, dokonce tomu říkají krize středního věku. Cítíte něco podobného?
Zatím se u mě nic nedostavuje. U nás je to nějak zažitý, že ta třicítka něco znamená, jako by to byl nějaký první zenit nebo co. Ale já mám pocit, že na krizi středního věku je to ještě neuvěřitelně brzo, člověk si pomalu ani nevšimne, že je mu třicet. (při řeči si čte esemesku) To je zrovna Táňa, šla by na panáka. Ale promě je teď panák jako dřív celá flaška.
Jste připravena na uvadání krásy, na šedivé vlasy, vrásky?
No ne že bych si nevšimla… Ale já asi budu ten přírodní typ, co věří, že to tak je správně. Nevítám to nějak nadšeně, jako třeba paní Květa Fialová, ale prostě to jinak nebude, takže boj se stářím a uvadáním je vlastně dost velký zoufalství. Ale co já můžu povídat? Mně zatím není ani třicet, uvidím za deset let, jak budu třeba panikařit. Zatím bych byla ráda, kdybych zvládla aspoň manikúru a očkování.
Většina z nás byla vychována materialisticky. Je tedy zvláštní, kolik lidí dnes věří na reinkarnaci, nebo alespoň na nějaké předávání energie. Jak to máte vy?
Já doufám, že tou smrtí všechno končí, že opravdu nebude žádný život po životě, že nás prostě sežerou červi. Doufám, že pak bude tma, chci zhasnout a spát. Vlastně se tím utěšuju, mě naopak děsí představa nějakého pokračování, nějakého toho koloběhu, dokážu si představit jen koloběh genetických informací, přenos po spirále. Ale je fakt, že co mám Bruna, víc řeším to, že vlastně nebýt je smutné. Já se v tom dřív dost dekadentně vyžívala, moc velkou úctu k životu jsem neměla. Ale teď by mi to přišlo zvláštní, kdybych třeba neměla být u něčeho, co se týká Bruna. To je hodně smutný pocit.
Temné, obsedantní, magické, provokativně cynické - tak bývají charakterizovány Švankmajerovy filmy. Nepůsobí na vás jeho podoba světa depresivně?
Já bych spíš řekla, že má takový docela střízlivý pohled na věc. Říká se, že člověk potřebuje jistou dávku popření reality světa, aby vůbec mohl ve světě přežít. Musí si lhát. A pokud mu tohle chybí, tak vidí zkrátka věci tak, jak jsou. A ony nejsou nějak moc růžový. Já si myslím, že pan Švankmajer akorát ty věci ukazuje tak, jak je lidi vidět nechtějí, ale jaké jsou.
Objevila jste při natáčení s ním nějaké neznámé světy?
To, z čeho jeho film vychází, z námětů Poea a markýze de Sade, pro mě nejsou neznámé věci. Ale leccos se dá aplikovat na dnešní dobu. Já třeba fakt nemám ráda církve. Vidím je skoro jako takové organizované politické strany, které manipulují s lidmi. Víra je dar, to je jiná věc. Dan Bárta zpívá „stohlavá stáda jsou bezbranná“, z toho mámstrach. Tenhle film je varováním před podobnými věcmi a to se mi strašně líbilo.
Podléháte někdy vy sama manipulaci reklamy, módních trendů, ženských časopisů? Třeba Milan Kundera tvrdí, že dnes je svět ovládán reklamními kampaněmi a sondážemi veřejného mínění, jako byl dřív ovládán ideologiemi.
To je fakt docela velký horor. Ale ono stačí pustit si televizi a zírat, jak média člověka donutí dělat neuvěřitelné věci. Třeba ptačí chřipka. To jsem i já podlehla naprosté panice, ne kvůli sobě, ale kvůli Brunovi. Sháním vakcíny a léky. Ale oni vás nejdřív masírují a pak vám řeknou, že na to léky nezabírají a není to nakažlivý. Nepřijde vám divný, že se teď dozvídáme osudy různých jednotlivých ptáků po celým světě? Nějakého papouška v Londýně? Kachničky ze Švédska? To je opravdu těžká manipulace, protože obyčejný člověk nikdy neví, co je vlastně pravda a co jen šikovná práce farmaceutických firem. Stejně tak mě fascinuje, že když bylo tsunami, tak jsme se několik měsíců dojímali a nasbírali tolik peněz. A teď je zemětřesení o kousek dál, ale už to není tak atraktivní lokalita, už to pro nás najednou není tak dojemný, protože tam nejezdíme na dovolenou. V rádiu jenom laxně řeknou, že bude ve prospěch postižených koncert. Ale už tam nezpívají ty Lucie Bílé a Karlové Gottové, ale Wohnouti a Helmutovy stříkačky.
Byla pro vás práce se Švankmajerem v něčem výrazně odlišná než s jinými režiséry?
Výrazně jiná a skvělá. Především to s ním opravdu odsejpalo. Mně to přišlo, jako kdybych pozorovala starého zkušeného truhláře při práci. Každý tah udělal přesně, nikdy nic nezkazil, až by člověk řekl, že je to strašně jednoduché a že by to uměl taky. Ale to je právě ta mýlka. Všechno bylo uměřené a jeho požadavky byly naprosto konkrétní. Ta práce taky vůbec nebrala energii.
Jaké byly například jeho pokyny pro herce?
Jednoduché, strohé. „Víc. Míň.“ On má jasnou představu a všechno je tak dokonale připravené, že herec jen naplňuje jeho vůli.
Říká se, že zachází s herci jako s dokonalými loutkami. Nepřipadala jste si někdy prostě jako kus animovaného masa?
Mně se to právě hrozně líbilo. Když uvěříte tomu, co napsal a co chce natočit, není žádný důvod prosazovat nějaké své vize. Já jsem se třeba na začátku ptala, jestli budeme zkoušet. A on řekl: „Rozhodně ne.“ Hodně se taky dělalo „do skla“, to znamená, že veškeré dialogy neprobíhaly mezi herci, ale mezi hercem a kamerou. To mě taky bavilo, je to zvláštní, vidět se v tom skle kamery.
Pavel Liška, který má v Šílení ústřední roli, řekl, že si uvědomil, jak velký je film podvod. Scénu s Janem Třískou v kočáře například natáčeli každý zvlášť, dokonce v jiných dnech. Švankmajer by prý byl schopen natočit porno, aniž by se ten pán s tou paní vůbec viděli… Nikdy ho nic nerozčílilo?
To jo. On je perfekcionista, maximalista, zažila jsem, že se dvakrát velmi rozčílil, když rekvizita nebyla úplně v pořádku. Jednou měl dort špatnou polevu. A podruhé jsme skončili natáčení kvůli záclonkám v kočáře. Prostě nebyly ty správné.
Slyšela jsem, že za Švankmajerem jezdí studenti z celého světa, aby ho viděli při práci. Zažila jste to?
Při Šílení nám fotila Japonka Kazumi. Taky jsme natáčeli se skutečnými duševně nemocnými lidmi, kteří žili v ústavu. A jednou s nimi přijel takový mládenec, posedával tam. Pamatuju se, že jsem si říkala: „Ježišmarjá, takovej mladej člověk, co se mu asi stalo? Určitě byl dlouho normální a pak mu nějak ruplo v bedně…“ Dost jsem na něj myslela. A najednou vidím o pauze, jak se baví se štábem a s tou Japonkou. Ukázalo se, že to je holandský student, zvukař, který přijel za Švankmajerem, aby ho viděl pracovat. Zůstal s námi celý natáčení. Bylo hrozně hezký vidět, jak Holanďan s Japonkou bojují s češtinou, protože on ten Holanďan nám nakonec dělal klapku. A o pauzách se s Japonkou se slovníčkem v ruce učili česky.
Co vy sama považujete za největší hrůzu?
Nesvobodu. Bezmoc. Násilí.
Máte nějaký děsivý sen, který se vám vrací?
Mívala jsem, když jsem byla malá, takový sen z horečky. Byla jsem v nějaké aréně, nějaké koloseum to bylo, a všechno tam bylo bílý. Pohybovali se tam lidi, kteří mi nabízeli, ať si hodím kladivem, takovým tím, co je na drátu. A ve chvíli, kdy se na mě jeden ten člověk otočil, jsem zjistila, že nemá obličej. Pak se ukázalo, že nikdo z těch lidí nemá žádný obličej. To bylo děsivý.
Vypadáte unaveně… V kolik jste dneska vstávala?
U nás se vstává v šest. Ale já jsem šťastně unavená. Jsem v pohodě, jenom nepředstírám nějaký entuziasmus z toho, že dělám rozhovor. Já se asi zkrátka chovámpřirozeně.
Filmy, na nichž jste se podílela, dostávají ceny na festivalech, člověk by čekal filmovou hvězdu, která si užívá vrchol své kariéry. A vy zatím působíte, jako by vás sláva nudila…
No já nevím, co by si tak člověk pod tím měl představovat, být za hvězdu. Tak jo, já... fakt cítím, že jsem hvězda. Ale jak bych to jako měla dávat tomu světu na odiv? Film Štěstí má úspěch a je to skvělý. Ale dneska ráno jsem taky tahala tašky s nákupem. A v řeznictví mi chyběla pětikoruna.
Místo abyste za sebou tahala boa ze stříbrné lišky například…
To jsou jenom nějaký představy podložený sledováním telenovel. Já bych takhle ani žít nechtěla. Život je krátký a strašně pestrý, i když se žije úplně obyčejně. Já budu vždycky ráda, když budu mít dobrou práci. Ale o moc víc nechci. Mně přijde, že to pak člověka odvádí od toho, co je podstatný. Co je někde vevnitř a je to takový celý křehký. S tím nechci ztratit kontakt. Já sice nedávno dostala cenu (Stříbrnou mušli, hlavní hereckou cenu v San Sebastianu za Štěstí), ale ani jsem tam nemohla jet, celý den jsem točila. Pak mi ji přivezli a vypadala jako popelník z nádraží. Nezavolal mi jediný zahraniční novinář, prakticky nic se vlastně nestalo, že jsem tam nebyla fyzicky přítomná. Raduju se, že to byl úspěch, ale mám teďka zkrátka podzim, já tak úplně přirozeně zazimovávám.
Když jsme u toho, za chvíli bude prosinec. Budete zase pořádat s Táňou Vilhelmovou charitativní vánoční bazárek?
Už se chystáme, už teď máme skvělý věci do prodeje - Radůza nám například darovala jednoho ze svých Andělů, kterého vyhrála. Máme slíbenou velkou krávu, co stála v Praze na ulici. A v našem hvězdném second handu se už vloni sešly zajímavý kousky od Jiřiny Bohdalové nebo džíny Leony Machálkové. Ale rozhodli jsme se, že výtěžky budem pokaždé předávat jiným organizacím. Vždycky je budem dělit mezi Terezu Maxovou, bez jejíž pomoci bychom to nedokázali, a ty, kteří to potřebují urgentně. Takže letos bychom chtěli podpořit sdružení Oáza pro mentálně postižené. A v budoucnu bychom rádi vybrali něco na staré lidi, kteří jsou prakticky stejně bezbranní jako děti, jen to člověku hned nedojde.
Kolik jste vybrali vloni?
Skoro sto tisíc. Taky budeme mít velký koncert v Lucerna Music Baru 19. prosince, kde budou naši hosté, třeba Dan Bárta, Roman Holý nebo Jirka Macháček, zpívat vánoční koledy. Možná že Csáková zazpívá nějakou koledu v maďarštině.
Proč to vlastně děláte?
To vím docela přesně, co mě na tom nejvíc baví: že jsme to vymysleli v hospodě. My toho s Táňou a s Petrem Butkem fakt hodně naplácáme, co všechno budeme dělat, ale tohle jsme dotáhli a táhnem to dál. A když pak ty peníze předáváte, vloni to bylo v nějakým bejvalým bordýlku, kde se připravil kabaret, děláte vlastně radost sobě a zároveň je to pro někoho dobrý. Ta osobní satisfakce je obrovská, my se tím úplně sami dojmeme a slibujeme si, že to příští rok musíme udělat ještě líp. Já jsem letos například navrhovala, že bychom mohli sponzorovat vědce, protože jsem někde četla, jak náš stát mizerně podporuje vědecký výzkum, tak jsem se chtěla stát mecenáškou českých vědců. Třeba bychom mohli dát peníze na něco, co se nás bude v budoucnu týkat, například na lék proti Alzheimerovi. Ale grémium mi to zatím neschválilo.
Co je v nejbližší době před vámi?
Teď jsem všechno dotočila, tak mám volno. Bude bazar a potom Vánoce. A pak jsem si zřejmě vykoledovala dvanáctidílný seriál, ale o tom ještě nechci nic říkat. Nějaké scénáře mi chodí i z Německa. A potom Bruno. Bruno, Bruno, Bruno. A plot musíme postavit, o zahradu se na jaře postarat. Člověk stárne a má jiný zájmy. Mně teď nepřijde zajímavý sedět několik hodin v hospodě, což dřív byla úžasná životní náplň. Teď mě nejvíc ze všeho baví ta podivná osobnost, kterou jsem přivedla na svět. Fascinuje mě, jak to dítě začíná kombinovat. Nedávno jsme byli na letišti a pak jsme šli na hřbitov. A Bruno je takovej správce hřbitova, zkrátka objevil, že některý svíčky hoří a některý ne a ty musíme zapalovat. Tak jsme se tak procházeli hřbitovem, zapalujem, až na jednom hrobě uviděl velkýho anděla s křídlama. Ukázal na něj a řekl: „Éro.“ Křídlo jako křídlo, ne?
