Lidovky.cz: Byla kniha, z níž Cunningham četl v Praze, právě tímto románem, který nyní překládáte?
Text, který tehdy Cunningham četl, se odehrával ve třicátých letech a vypadalo to na další ságu. Všechno se zdálo být na nejlepší cestě, s šéfredaktorem Odeonu Jindřichem Jůzlem jsme si potvrdili, že mám zájem knihu překládat, a… zasáhl covid. Další tři a půl roku se nedělo nic. Tedy s knihou, Metropolitní opera v New Yorku mezitím uvedla pozoruhodnou novou operu podle Cunninghamových Hodin. A pak ta nová kniha přišla – a nebyla to ona! On totiž Cunningham to, z čeho v Praze předčítal, odložil a napsal knížku zcela novou, žhavě současnou – o covidu. Nebo spíš o lidech v době covidu.
Lidovky.cz: Autor se v nové próze výjimečně nechal inspirovat aktuálním děním, ale zůstal věrný, řekněme, svým základním tématům… Vy jste rukopis četla a Odeonu k vydání doporučila. Mohla byste nastínit děj?
Je to komorní příběh malé skupinky lidí – intelektuálů a umělců, většinou ne příliš úspěšných, lidí ve středním věku, kterým se život sype pod rukama a kteří si začínají trpce uvědomovat, že ne všechny sny se splní a i ty splněné nemusí přinášet štěstí. A navíc jeden druhému – trochu v dobrém úmyslu, trochu ze sobectví – komplikují život. V tomhle ohledu mi připomíná romány Za soumraku nebo Sněhová královna. Do už tak banálně složité situace zasáhne covid a všechno dostane nový, občas groteskní, občas tragický kontext.
Lidovky.cz: Ale to, jak pandemie zatřásla se společenskými jistotami, rodinami nebo naším vnímáním svobody, není jediná současná otázka, které se Cunningham věnuje, je to tak?
Ano a připadá mi úžasné, jak dokáže vyhmátnout a jen tak mimochodem zachytit i další témata, například vytrácející se vliv tištěných médií a „zástupné“ životy na sociálních sítích. Celá kniha má vlastně jen pět dospělých hlavních postav, nebo možná šest. Ta šestá je jen virtuální, ale nejspokojenější – vidí totiž ve svém životě nějaký smysl a perspektivu, což považujeme obvykle za větší samozřejmost, než to ve skutečnosti je.
Ostatně i fakt, že takový celkem obyčejný člověk stojí někomu za to, aby ho vymyslel, vytvořil a udržoval při životě, a stovkám dalších lidí za to, aby ho sledovali na Instagramu, je od Cunninghama neuvěřitelně pronikavý postřeh o stavu dnešní společnosti.
Lidovky.cz: Jaká je forma knihy, rozvíjí konkrétní dějovou linku? :
Příběh je psaný v podobě jakýchsi momentek, proto název – Den – jde o sérii zdánlivě obyčejných dní, ve kterých se závažné události a děje formující osudy postav projevují jen tak mimochodem. Rozhodně to není knížka pro hltače příběhů, je potřeba nad ní přemýšlet. A Cunninghamův styl je opět, jak je u něj zvlášť v těchhle komorních dílech zvykem, v podstatě básnický. Rozhodně je to moc chytrá věc.
