Skutečně, na rozdíl od všech těch přemoudřelých bývalých buskerů a produktů YouTube a sociálních sítí, ze kterých se aktuálně snaží hudební vydavatelství dělat hvězdy a na něž si s největší pravděpodobností po první desce už nikdo nevzpomene, je Stypka nebývale normální. Ve svých sedmatřiceti má za sebou kus života normálního, ale tvůrčího chlapa, který ví, co chce říct.
Je vzdálen prázdnému plácání a vymýšlení popěvků, které se člověku usadí do hlavy a kazí mu celé dny. Fakt, že se v produkci všestranného Martina Ledviny stal akvizicí české pobočky Universalu (na labelu SinglTon hledače talentů Martina Červinky), je dobrým znamením, jakkoli z něj nelze nic vyvozovat.
Temné stránky světa
David Stypka zaujal už vloni čtyřpísňovým EP Jericho. Všechny skladby jsou součástí i nového alba neboj., kterým o sobě dává se svou kapelou Bandjeez vědět v podstatnější míře. V širším spektru tu doříkává věci, jež naznačil už oněmi prvními „vzorky“. Totiž že reflektuje spíš potemnělé stránky světa, nelakuje narůžovo.
Místy možná zachází dál, než by nutně musel, povzdechy typu „ještě jsem nespal, milá, a už asi nezaberu / ne, prášky nechci, možná jen ty, co už se po nich neproberu“ skoro zavánějí pozérskými „depkami“ středoškolských intošů. To jsou ale jen výjimečná místa alba, stejně jako ta, kde zachází přes míru Stypkův zpěvácký patos (Jericho, Nebolelo).
Jeho jistý podíl mají všechny písničky, nicméně ke Stypkovu vyjádření po všech stránkách patří. V tomto ohledu jej můžeme vidět jako následovníka třeba Luboše Pospíšila nebo Jana Sahary Hedla, byť je jinak Stypkova estetika zcela odlišná.
Trocha Kollera
Chceme-li najít na české scéně nějakého Stypkova předchůdce, nějaký „referenční bod“, je to nejspíš David Koller. I on umí pracovat s patosem, má některé podobné zpěvácké manýry (jakkoli mezi rodilým Pražákem a zpěvákem z lašské metropole je značný rozdíl) a v písničkách, jako je Loučit nebo Lodivod, nelze přeslechnout také kollerovské skladatelské postupy, použité nejspíš mimoděčně.
Producent Martin Ledvina vsadil na dobrou kartu, když nechal Stypku natočit album s jeho koncertní kapelou – což v této sféře hudební scény nebývá takovým pravidlem, jak by se mohlo zdát. Zpěvák by ale možná ani na jinou variantu nepřistoupil.
Jeho kapela hraje velmi solidně a podle zpěvákových slov se ostatní muzikanti výrazně podílejí přinejmenším na tvorbě aranžmá repertoáru. Písničky, z nichž některé jsou už staršího data, znějí na koncertech podobně jako ve studiových verzích, což opět posouvá Stypku k té „normálnější“ části domácí scény.
Výjimkou bude duet s Ewou Farnou Dobré ráno, milá, která samozřejmě se Stypkou štace objíždět nebude. Upřímně řečeno, velká škoda to není. Její až příliš „žvýkačkový“ projev sice při společném zpěvu se Stypkou dobře ladí, ale v sólových pasážích tuhle studii paranoidní partnerské krize bohužel prostě nezvládá.
Davida Stypku někteří označují za slibný talent. Album neboj. ukazuje, že tuto pozici už překonal. Je talentem prokázaným.
