Delvon Lamarr Organ Trio se nejvíc blíží dnes nepříliš běžnému žánru, v šedesátých letech nazývanému soul-jazz. Tím, že jeho lídr hraje na elektrické varhany Hammond, nemůže nepřipomenout velkou hvězdu (nejen) tohoto stylu Jimmyho Smithe, stejně jako Bookera T. Jonese, hlavu slavné kapely Booker T. & the M. G.’s, jež kromě produkování vlastních nahrávek (včetně jedné z nejslavnějších instrumentálek vůbec Green Onions) působila dlouhá léta jako domácí band pro nahrávky soulových zpěváků memphiského labelu Stax.
Odkaz vší téhle hudby v projevu Lamarrova tria nemůžeme neslyšet, je v něm ale také hodně psychedelického rocku, funku a blues. V obecném souhrnu hudby, která jako podstatnou složku vyznává improvizaci, ale zároveň pevnou kostru, kolem které se dají doslova provádět psí kusy.
Dvě a půl hodiny radosti
Ačkoli Delvon Lamarr Organ Trio není žádná parta „kluků od vedle“, která by byla srostlá od prvních muzikantských krůčků v garáži, právě takhle působí. Nejen muzikantsky v dokonalém společném cítění rytmu a napojením třeba při střídání sólových partů, ale také co do pohody na pódiu, jež se nemohla nepřenést do hlediště vyprodaného Sono Centra.
Není divu, že si muzikanti a posluchači s nimi tenhle mejdan užívali i s přídavky dvě a půl hodiny. Muziku prokládali fórky a hláškami, vzájemným špičkováním a okouzlující Lamarrův řehot byl skoro stejně silným a uvolňujícím prvkem koncertu jako samotná jeho hra.
Repertoár tvořily ve velké většině autorské skladby tria, jak z průlomového debutu Close But No Cigar (2016) a jeho následovníka I Told You So (2021), tak z aktuálního titulu, před pár týdny vydané desky Cold As Weiss, na které hraje a skladby podepsala celá trojka, již jsme na pódiu viděli. Tedy kromě kapelníka kytarista Jimmy James a bubeník Dan Weiss, který je členem kapely od loňska. Původní kousky doplnilo několik převzatých, většinou celkem nepřekvapivé provenience jako od Curtise Mayfielda (Move On Up) nebo Jamese Browna (Ain’t It Funky Now), znalce druhého alba tria ovšem nezaskočila ani coververze poněkud provařené popárny od Wham Careless Whisper.
Mistrovství jednoduchosti
Základem hry kapely byly bicí Dana Weisse. Jeho groovy byly naprosto přímočaré, vlastně naprosto rock’n’rollové, na nějaké drobení a to, čemu muzikanti říkají „brambory“, tady opravdu nebyl prostor, bubeník držel pevnou páteř kapely, dokonalý švih, odsýpání beze všech serepetiček.
Ve stavbě kostry každé skladby se spolu s ním střídal kytarista s varhaníkem. Ani jeden neváhal ve prospěch celku do omrzení (tedy spíše bez něj) opakovat jednu jednoduchou figuru, bez jakýchkoli ambic se takzvaně projevit, protože věděl, že by přehnané ambice mohly celou stavbu zbourat. Z tohoto úhlu pohledu vlastně trio hrálo cosi jako „funkcionalismus v hudbě“. A je krásná náhoda, že tento architektonický termín obsahuje v sobě hudební termín „funk“, který na spoustu rytmických groovů tria sedí jak ulitý. Nemluvě o tom, že funkcionalismus v architektonickém slova smyslu je právě v Brně skoro sto let doma.
Ale nechme esoterických souvztažností. Na základní kostře se pak ovíjely eskapády obou sólistů, Lamarrovy skoro smithovské, Jamesovy často vyloženě hendrixovské. Ty ale byly vlastně až na druhém místě. Tím, co posluchače dostalo do kolen, nebyly žádné exhibice, nýbrž právě naopak. Mistrovství jednoduchosti.
