Má to jistě své plusy. Třeba to, že si člověk v modrých džínách a modrém tričku nemusí připadat mezi černooděnci jako vyděděnec, jak tomu bylo při prvních koncertech kapely u nás včetně toho vůbec prvního a nejlegendárnějšího v březnu 1988, tedy ještě za minulého režimu. Ale má to také svoje minusy. Mainstreamové publikum prostě není nikdy tak oddané a nemůže vytvořit takovou atmosféru.
Chování publika samozřejmě nemá, nebo by nemělo mít, nic společného s uměleckou úrovní koncertu, a bylo by nefér lidi, kteří si za drahé peníze koupili lístky, jakkoli „recenzovat“ (byť se právě tohle stalo v některých typech mediálních ohlasů na koncerty v poslední době u nás zvykem). Tentokrát ale udělejme výjimku.
  |
To, že zhruba do poloviny působil koncert rozvláčně a kapela unaveně, bylo do značné míry způsobeno právě tím, že výměna energie mezi zaplněným hledištěm a pódiem prostě nefungovala. Paradoxně prvního skutečně frenetického ohlasu se dočkalo až Martinu Goreovi za jeho první - a upřímně, dosti mizerný - sólový zpěv v klavírní baladě A Question Of Lust.
Ovšem to bylo ve chvíli, kdy měla kapela za sebou už osm písniček, včetně tří z nové desky Spirit, přičemž v Cover Me se skutečně David Gahan snažil navázat komunikaci s publikem, seč to jen šlo, a do ruky mu hrály i zábavné vesmírné projekce (které jen potvrdily dojem z alba, že některé momenty této skladby jako by zvukově vypadly ze soundtracku k seriálu Návštěvníci).
V další části koncertu už se publikum začalo „zvedat“ - jistě v tom sehrál roli i počínající soumrak, protože většina koncertu se odehrála za denního světla (tu policejní hodinu nám byl čert dlužen...). I dvě další novinky z celkem pěti, vysloveně bluesovou Poison Heart a angažovanou hitovku Where ́s The Revolution, přijali lidé s otevřenou náručí. A klasiku Everything Counts lidé poprvé dozpívali za Gahana.
Nicméně to, co by člověk čekal, že u kapely takovéhle pověsti nastane prakticky od začátku, tedy tleskání do rytmu, společný zpěv nebo i to proklaté natáčení a focení na mobily, vlastně přišlo až s megahitem Enjoy The Silence, zařazeným na předposlední místo programu před přídavky.
Mězi těmi, v celkovém počtu pěti, se skvěly ty dva úplně závěrečné, I Feel You a Personal Jesus. Trochu doztracena bohužel vyšuměla coververze Bowieho Heroes. Zčásti možná proto, že pro české publikum Depeche Mode tahle píseň tolik neznamená, zčásti ale jistě i z toho důvodu, že depešácká verze zas tak zázračná rozhodně není.
Scéna koncertu byla relativně skromná, nejzábavnější okamžiky nastaly, když v zadním prospektu běžely projekce klipových dotáček k některým písničkám (třeba transvestitské téma ve Walking In My Shoes). Vzhledem k rozloze stadionu samozřejmě byly vítány i projekce dění na pódiu na obou pobočních obrazovkách.
Díky tomu si například člověk stojící v zadních řadách mohl lépe povšimnout, že Martin Gore snad na každou píseň, kde hrál na kytaru (což byly dobré tři čtvrtiny repertoáru), použil jiný nástroj - ten člověk má kytary evidentně moc rád. A také mohl ohodnotit postupující vyžilost Davida Gahana, vypadajícího, zvlášť po odložení saka, jak nějaký sňatkový podvodník z béčkového westernu. Ale to k celé téhle show tak nějak patří.
Pořadatelé upozorňovali v předstihu na zvýšená bezpečnostní opatření (po tragédii v Manchesteru). Možná se zde pohybovalo víc policistů než obvykle, to těžko soudit, ale jinak se nic mimořádného v okolí edenského stadionu nedělo a prohlídky u vchodů byly stejné jako kdykoli jindy.
