Lidovky.cz: S jakou představou jste se o Rubín ucházela?
Moje první angažmá po studiích bylo v činohře Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Tam jsem strávila dva roky a získala představu, co obnáší velké kamenné divadlo. I s celou Ostravou to byla výborná zkušenost, ale věděla jsem, že mě zajímá víc autorské divadlo a hlavně psaní a nové dramatické texty celkově.
Odešla jsem na dva roky do HaDivadla, kde se to hodně blížilo mým představám o divadle, ale různé i osobní okolnosti jsem vyhodnotila tak, že bude nejlepší odejít. Byla jsem přesvědčená, že divadlo dělat nebudu. Pak mě shodou náhod oslovili, jestli bych nechtěla napsat dramaturgickou koncepci pro Rubín. Předtím jsem tam byla párkrát a neměla jsem k němu žádné vazby. Řekla jsem si, že koncepci vymyslím tak, aby to bylo divadlo mého srdce.
Lidovky.cz: Takže jste se ničím nenechala omezovat?
Přesně tak, neměla jsem potřebu dělat kompromis. Koncepci jsem opírala o tři základní body. Prvním bylo autorské divadlo, které se tu v různé míře rozvíjelo od vzniku tohoto prostoru. Chtěla jsem také psát a současně i podporovat autory a autorky. A to se pak stalo, já většinou píšu jeden text do sezony, který inscenujeme. Ale vznikla také mentorovaná platforma Autor v domě pro začínající autor*ky.
Jelikož jsem stále nadšená posluchačka Osudů z Českého rozhlasu Vltava, tak třetím bodem byly dokumentární principy, které by orální historii přesměrovaly do scénického tvaru. Také mi přišlo důležité, aby divadlo spolupracovalo s mladými, začínajícími tvůrci. A aby je ideálně dokázalo propojit se zkušenějšími. Brzo jsem zjistila, že Rubín má silnou auru, a všichni, kteří tu dělali, se sem rádi rádi vracejí tzv. si zařádit a nemusí se moc přemlouvat, což je velká devíza.
Lidovky.cz: Funguje v Rubínu umělecký tým, nebo všechno děláte sama?
