Hamlet v režii Martina Čičváka patří k těm inscenacím, které gradují zvolna, ale účinně. Jeho styl je od počátku temný, strohý a bezútešný. Opírá se o efektní a jednoduché výtvarné řešení, jež tvoří kosodélníková stavba na točně.
Je to průchozí pasáž, jejíž vchody jsou nestejně velké i široké a uvnitř svítí chladným bílým materiálem připomínajícím mramor, zatímco její vnější plášť je černý. Má po stranách několik dveří a tím, jak se stavba otáčí, vznikají různé průhledy, které pokaždé umožňují jiné a zajímavé vyznění situací.
Je to místy až překvapivé, jakou variabilitu taková scénografie nabízí. Od počátku je v prostoru forbíny otevřený hrob, temná jáma a skutečně také funguje jako stála připomínka smrti. Zde se zjevuje duch starého Hamleta, sem je hozen Polonius a i Hamlet se do této jámy vrhá, je to zhmotněný prostor beznaděje.
Čičvák šikovně skloubil do jisté míry tradiční výklad s celkově moderním pojetím a ještě do své inscenace vnesl těžký pocit beznaděje a zmaru, pocit, který je bezpochyby v dnešní společnosti silně přítomný.
