Začátek festivalu nebyl nejšťastnější, úvodní představení – Euripidovy Trójanky z Gdaňska v režii v Česku dobře známého Jana Klaty skončilo v půlce, jelikož neznámý pachatel vykradl dámské šatny a polské herečky nebyly schopné pokračovat.
Rozhodnutí nedohrát představení bylo jistě plně v kompetenci režiséra a souboru, ale pro festival to bylo velmi nepříjemné, tím spíš že šlo o očekávanou inscenaci, o kterou dramaturgie usilovala delší dobu. Jiný kraj, jiný zvyk, ale v českém divadle se hraje i po úrazech a po prožití mnohem těžších duševních traumat. Druhé polské divadlo z Krakova už žádný malér nepostihl a inscenaci Návrat do Remeše podle knihy Didiera Eribona odehrálo ke spokojenosti diváků.
Za sto let se lidé moc nezměnili
Tradičně velký úspěch zažilo v Plzni Slovenské národní divadlo z Bratislavy s dramatizací povídek Boženy Slánčikové-Timravy, které dramaturg Daniel Mailing a režisér Michal Vajdička upravili a propojili do kompaktního textu s názvem Děti. Inscenace je především výkladní skříní špičkového slovenského herectví. Ději i inscenaci dominují ženy – především skvělé Emília Vášáryová (Drozdíková) a Kamila Magálová (Kanátová), jež hrají postarší sestry na první pohled odlišné, ale v zásadě stejné, zacyklené ve svých předsudcích a předstírající samy sobě. Peripetie, kterými projdou, je nakonec přimějí přijmout realitu a svým způsobem se osvobodit.
Spojující titul Děti má svou logiku, vztahy postav ke svým dětem jsou určující pro jejich životní postoje. Drozdíková předstírá harmonický vztah k synu Ondrovi, jenž ovšem od ní již dávno utekl, a sama žije s dvěma muži, což je na vesnici málo běžný model. Mlčenlivý a milující manžel (František Kovár) na jedné straně a samolibý a sobecký milenec Mišur (Emil Horváth) na druhé, ovšem pravá podstata vzájemných vztahů se však odhalí až na závěr.
Vášáryová hraje sebestřednou Drozdíkovou jako tragikomickou figuru, úspěšně skrývající své běsy. A zároveň jako pěkně bezcitnou potvoru, úžasnou kreaci předvádí třeba ve scéně, kdy ji Zuza požádá o půjčku, virtuózně převádí řeč na jiné téma, zatímco si strká koláče z karu do ubrousku. Její sestra Kanátová zase visí na svém synovi Paľovi (Gregor Hološka) opičí láskou a těžce nese, že žena, kterou mu vybrala (Zuza Bosá – Rebeka Poláková), se pro něj stává skutečnou partnerkou.
Další hrdinkou je čerstvá vdova Zuza Vrapuchová (Diana Mórová), která si také nerozumí se svými dětmi, zvlášť když obnoví vztah se svou první láskou Jánem Grunikem (Jozef Vajda). I jeho konání ovlivňuje vztah k dospělému synovi Ďurovi (Daniel Fischer).
Děj se odehrává během rodinných sešlostí (kar, svatba, narozeniny) a svátků (Vánoc i Velikonoc), jež končí uraženostmi, vykazováním z domu, demonstrativními odchody. Jsou plné vzrušených emocí, zraňujících výroků, bolestného odhalovaní pravé podstaty vztahů. Je to klasické rodinné a příbuzenské peklo plné sobeckých tvorů, kteří si jej zařizují vlastním nedostatkem empatie, neschopností přijímat a dávat lásku. Model „pekla rodinných obědů“ je ostatně vděčná dramatická situace, kterou třeba mistrovsky zvládal Thomas Bernhrad. Zde jsou hodně akcentované různé gagy, směšné a groteskní detaily.
Vše je ukotvené v bezčasí, není to ani doba minulá, která by odpovídala tomu, kdy Slánčiková své povídky psala, ale není to ani současnost. Tady jako by čas ustrnul, i když přebírá atributy dneška, v závěru třeba výborně funguje, když část osazenstva sleduje známý televizní pohádkový kýč – Popelku s Libuší Šafránkovou, jejíž happy end kontrastuje s tím, jak se zmarňují touhy postav a vyplouvají hořká poznání.
Scénograf Pavol Andraško vytvořil na jevišti kostku, uzavřený a stísněný svět mezi obývákem a jídelnou, z něhož se postavy nemají moc šancí dostat. Této scéně vždy dominuje stůl plný nádobí a jídla, stálé nacpávání se jako jediná životní jistota je také modus vivendi.
Styl inscenace, realismus svého druhu hodně připomíná nedávnou Vajdičkovu inscenaci Pirandellovy hry Každý má svou pravdu v Dejvicích, i tam se předváděla v jádru komická menažérie složená z tragikomických figur, jež nejsou schopné normální komunikace. Vajdička tady výborně zdůrazňuje smutnou trapnost jejich konání, jeho do jisté míry cynické režijní komentáře této nedostatečnosti se střídají s někdy až dryáčnickými gagy, které ale dotvářejí celkovou duševní bídu a přízemnost.
Ať už jde o Paľovo předčítání z díla filozofa Kierkegaarda, jemuž ani za mák nerozumí, básnické výlevy sobeckého Mišúra, který posléze najde svůj kabát nepěkně potřísněný v důsledku náhlého vzplanutí vášně mezi Zuzou a starými Grunikem, nebo komické výstupy mladého Grunika, který kvůli předkusu trpí překotnou a huhňavou mluvou. Vajdička v dětech vyhrocuje Slánčikové povídky do hořkosměšné grotesky, v níž se bohužel ukrývá leccos pravdivého o lidské povaze. A příjemné není ani zjištění, že to, co Slánčiková napsala před sto lety, platí stále.
Výborné Mikuláškovo Vzkříšení ze Zábradlí
Výběr z domácích divadel logicky odráží názory dramaturgické rady, jež je složená ze zkušených teoretiků i praktických divadelníků. České divadelní obci není lehké se zavděčit, představy a estetické vnímání máme každý jiný. Festival Divadlo každopádně kontinuálně usiluje o žánrovou pestrost, dbá na prezentaci divadel všeho druhu včetně nezávislé scény. Vždy se najde někdo, kdo bude tvrdit, že se mělo vybrat něco jiného, než se vybralo, v tom případě je nejlepší založit si vlastní festival a dělat to lépe.
Ostatně není problém doložit, že dramaturgie vybírá tituly, které bodují v kritických anketách, případně se mohou vykázat kladnými recenzemi. Každý ročník festivalu také nemusí být přehlídkou jedné skvělé inscenace za druhou, ale Divadlo si setrvale drží solidní kvalitu a jeho dramaturgie je vyvážená. Tvrzení některých kritiků, že jsou domácí divadla, která mají účast na festivalu předem danou, je svým způsobem nehorázné.
Tento kritický osten míří zjevně na Divadlo Na zábradlí, ale právě to v Plzni nadchlo skvělou inscenací Jana Mikuláška Tolstého Vzkříšení v úpravě Armina Petrase. Mikuláškův osobitý režijní styl, který někdy zavání manýrou, se zde dokázal občerstvit ze své vlastní podstaty. Známé stylizační postupy a výtvarné metafory složitý mnohovrstevnatý příběh o trestu, vině a odpuštění zjednodušily, ale zároveň celou výpověď sevřely a emočně zesílily.
V rychlém, klipovém střídání scén se rozvíjí příběh a existenciální muka knížete Něchljudova, jenž se prohřešil na mladičké Kateřině. Ta se později stala prostitutkou a je odsouzena za vraždu na nucené práce. Vedle této konkretní dějové linky dosahuje režie různými postupy zejména uplatňováním ironického nadhledu nad konáním postav i obecnější výpovědi o nespravedlivém systému i stále naivních představách, jak jej změnit.
Důležité jako vždy je obrazové výtvarné řešení: bíle vykachlíkovaný prostor s pohyblivou stěnou na horizontu, ta když zmizí, objevuje se depresivní čerň, různé harampádí, torzo stromu, ale i golfové hole a klavír. Miloslav König jako Něchljudov je mimořádně přesvědčivý neurotik, ve své životní krizi směšný i politováníhodný.
Kateřina v podání Kateřiny Císařové vyzařuje i přes rezignaci a únavu vnitřní sílu; ale ani ona není přesvědčená o tom, jak bude žít. Velmi dobře funguje panoptikum dalších figur, vesměs odosobněných aktérů, bez zájmu cokoliv měnit a skládajících obraz světa, který stojí na špatných základech, ale nikomu to příliš nevadí, každý se v něm zabydlel, jak nejlépe to šlo. A to je i celkem výmluvný odkaz na minulé i současné Rusko.
