Dvě suverénní dueta. Divadla Na zábradlí nabízí mimořádné jevištní dílo

Premiéra této dvojinscenace se stala též součástí letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka, ke spolupráci byl po delší době do Prahy přizván režisér Dušan Pařízek. Ne dosti na tom, na projektu participuje i významný německý herec Samuel Finzi.

Handkeho komplikovaná osobnost, často kritizovaná především pro jeho prosrbské postoje v souvislosti s krvavou balkánskou tragédií na sklonku minulého století, je zprvu představena jeho textem Sebeobviňování. Hraje se v objektu Pražská křižovatka, odsvěceném kostele sv. Anny (ke dvěma festivalovým premiérám byla „propůjčena“ Betlémská kaple).

6 fotografií

Samuel Finzi s členem Divadla Na zábradlí Jiřím Černým tu v nápaditém duelu představují Handkeho dramatický monolog, který bychom ovšem mohli chápat spíš jako sebechválu než sebeobviňování. Co důmyslně formulovaných autocharakteristik však autor dokáže vytvořit! Prezentace má ovšem i pikantní dvoujazyčnou podobu, herci ve slavnostních fracích a s bílými motýlky sedí občas u meotarů, jimiž prosvěcují a promítají na chrámové stěny překlady toho, co je právě v němčině sdělováno.

Brzy však dojde k rafinovanějším hrátkám, vidíme střídání textu v obou jazycích, a „na přeskáčku“ se ozývá i tlumočení. Pařízek text, který by mohl působit monotónně, vyšperkovává různými nápady včetně zvukových překvapení, herci například (a my s nimi) jako by v původně sakrálních prostorách slyšeli zpívat ptáka. Protagonisté si občas nasazují paruky, Černý handkeovsky vlasatou, Finzi při zmínce o Goethovi důstojně šedivou. Funguje mezi nimi interpretační chemie, občas se špičkují, jsou ironičtí i slavnostní, pronášené tirády vyslovují vážně a hned je zase shazují. Ve finále pak pozvou přítomné na hru, kterou Handke napsal, do blízkého Divadla Na zábradlí.

Nevyjasněný případ

Tam ovšem teprve dochází k pravé divadelní slavnosti. Čeká nás setkání s múzickými kreacemi herců Martina Pechláta a Stanislava Majera, tedy interpretů, kteří (stejně jako Černý) kdysi pod Pařízkovou taktovkou účinkovali v Pražském komorním divadle. Hra Zdeněk Adamec vychází z tragické události, sebeupálení osmnáctiletého studenta v roce 2003 na Václavském náměstí. 

Handkeho zaujal nevyjasněný případ bez zřetelného motivu možná i proto, že sebevraždu spáchala také jeho matka. Autor připomíná jeho nevysvětlitelnost v porovnání s činy Janů Palacha a Zajíce. Dramatický text není rozvržen mezi jednající postavy, je psán jako sled přímých řečí v uvozovkách (hru nedávno vydalo spolu s dvěma dalšími autorovými „librety“ nakladatelství Větrné mlýny). Sled replik střízlivého, komentátorského stylu se mísí s postřehy ironickými, občas i s větami barokně rozkošatělými.

Kauzu Adamec rozšiřují reflexe obecnějšího typu, „tělem“ pak text činí dva špičkoví herci. Malé jeviště pražského divadla zdobí Pařízkův scénografický leitmotiv, totiž čisté, nenatřené dřevo. To zhruba do třetiny produkce funguje jako hladká nakloněná rovina, na níž s pomocí popruhu spočívá Stanislav Majer. Martin Pechlát dorazí před diváky ze strany a započne poutavá, bohatě proměnlivá disputace. Pechlát zprvu reprezentuje poněkud cynického glosátora i ve vztahu k Adamcovu činu, Majer je spíš důstojně vážný. Později ovšem dochází k charakterovým proměnám obou jednajících postav.

 Při jednom z nejsugestivnějších momentů Handkeho hry, vyprávění o tom, jak matka nechala Zdeňka jako malé dítě při sbírání borůvek v lese drahnou dobu o samotě, se nakloněná rovina pomalu dostane do horizontální polohy a vzadu se objevují vertikálně seřazené dřevěné latě, v tomto momentě může jít o iluzi lesa.

Pro Adamce téměř magické místo, Handkem nepochybně smyšlené, pak mladík navštěvuje s kýmsi neurčitým, ale bez ohlasu toho druhého. V Handkeho textu nerozeznáme, zda jde o studentovu vizi, či přítomnost kamaráda nebo přítelkyně. V Pařízkově interpretaci dojde při evokaci borůvkového ráje k divokému polibku herců, kostýmovaných v červených punčocháčích. I když v mizanscénách střídajících nálady přijdou ke slovu také situace oplývající drastickým humorem, vážný podtón, spojený s nezbadatelností lidského údělu, je v inscenaci stále přítomen. 

Atmosféru mimořádného jevištního díla doplňují i dobře volené, poněkud letité nahrávky, kupříkladu Black is Black španělských Los Bravos či Summer Wine Lee Hazlewooda. Obohacení textu domácími politickými narážkami zachovává vkus i míru stejně jako občas použité srbské jazykové ostny, upomínající na Handkeho „balkánské angažmá“.