Klicperovci uvedli kupříkladu v české premiéře hru Duncana Macmillana Lidé, místa, věci. Režisérovi Pavlu Khekovi, zároveň uměleckému šéfovi divadla, se podařilo z dlouhé a tezovité hry o odvykací léčbě drogově závislé herečky vytvořit dynamickou a dramatickými osudy zalidněnou inscenaci, kdy především v ukázkách ze skupinové psychoterapie upoutali kromě Natálie Holíkové v hlavní roli také reprezentanti mladší části zdejšího souboru, zejména Anna Kratochvílová a Vojtěch Říha.
Tvůrčí tandem SKUTR nastudoval se zdejším souborem Gogolovu Ženitbu a v rolích Podkolatova a Kočkareva nechal vyniknout pyknicky melancholický typus Jana Vápeníka v partu potenciálního ženicha, a rtuťovitě pohyblivého, chvílemi doslova celé jeviště vyplňujícího Jiřího Zapletala, který ztvárnil agilního zprostředkovatele chystané svatby.
Vápeník je navíc výborný muzikant a velmi působivá byla scéna jeho vyznání-nevyznání Agátě, kdy ji obepíná svýma rukama s kytarou a svoje nesmělé city vybrnkává. SKUTři ovšem poněkud „přepálili“ groteskní stylizaci tří dalších Agátiných nápadníků, zde se karikatura povážlivě blížila monstrozitě.
Vlastní dramatizaci literárního hitu Aleny Mornštajnové Hana nastudovala v Klicperově divadle Diana Šoltýsová, nabídla pro jevištní verzi pouze ženské postavy a herečky vedla k výrazné expresi. Zaznamenal jsem přesvědčivý výkon Kamily Sedlárové, která v roli Haniny matky prezentovala důstojnost, ale i obavy příslušnice židovského etnika v předvečer války, herečka postavu obdařila i kultivovanou, přesto přirozenou dikcí. Zato drastické výjevy z koncentračního tábora, prezentované ve zvukové rovině nelidskými výkřiky, působily ve své přepjaté naléhavosti umělecky kontraproduktivně.
Z prezentace Draku stojí za pozornost kromě dalších na festivalu uvedených titulů jistě Kašparův zvěřinec, který se svými kolegy nastudovala přespolní příslušnice cechu (členka plzeňské Alfy) Blanka Josephová-Luňáková. Tentokrát má Kašpárek k sympaticky prostořeké postavičce českého loutkářství daleko, jde o kujóna, který přemluví zvířátka z lesa (od ježka po medvěda) ke spolupráci v cirkusové show, účinkující jsou pak ovšem kromě předvádění svých výstupů uzavřeni v klecích.
V představeních, zahajovaných bodrým Čau lidi, klade Kašpar na zvířátka stále větší nároky, přičemž zběsile počítá, co jednotlivé atrakce vynesou. Ve finále se utiskovaní vzbouří a do klece pro změnu putuje jejich šéf. Loutkářsky je bajka bohatě propracována, zvláště cirkusová čísla typu proskočení ohnivým kolem či obligátní propichování uzavřené krabice, kam byl předtím umístěn účinkující, konkrétně zajíc.
Suchého Faust v opulentním pojetí
Co se hostujících inscenací týče, s velkým zájmem byla očekávána předpremiéra z Městských divadel pražských, semaforská hra Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 v režii Vladimíra Morávka, který před lety v Hradci Králové jako umělecký šéf zdejší činohry zažil v rámci své kariéry snad nejinspirovanější období. Hra, v níž se Faust nechá přenést do čtyřicátých let minulého století, se odehrává v okupované Praze. Setkáváme se tu s partou führerovi oddaných, přesto neslavný konec války tušících německých filmařů a kromě doktora Fausta a záhadné Markétky se výrazně projevuje také český číšník „ze staré školy“ .
Trio před lety v Semaforu ztělesnili Jiří Suchý, Jitka Molavcová a Svatopluk Beneš, v nové inscenaci pak Kryštof Krhovják, Kateřina Marie Fialová a Milan Kačmarčík. Morávek až marnotratně rozšiřuje předlohu o vysvětlující vstupy z dějin Semaforu, a také o songy, které původní scénář Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka neobsahoval, znějí tu i melodie Šlitrovy. Na dekadentně působivé scéně Martina Chocholouška (strop šantánu je poškozený coby předzvěst Faustova únosu do pekel) můžeme ovšem zhlédnout řadu excelentních hereckých i pěveckých výkonů.
Vyniká Kryštof Krhovják v titulní roli, jeho kreace je nervní, dychtivá a dráždí zvláštní kombinací vědoucnosti a mladistvé čistoty, protagonista navíc s vkusem i mírou interpretuje semaforské songy. Dráždivou obojakost Markétky (z níž se ve finále vyklube Mefisto) se znepokojivým šarmem prezentuje K. M. Fialová, Milan Kačmarčík ztvárňuje spolehlivě k jakýmkoliv zákazníkům úslužného číšníka. Ale přesvědčiví jsou i představitelé příslušníků německé trupy, Dana Batulková, Nina Horáková, Tomáš Havlínek (ten předvede své umění i jako houslista), Ivan Lupták a Zdeněk Piškula, pěveckou podporou přispívají Morávkovy „brněnské múzy“ Gabriela Vermelho a Eva Vrbková.
Ve společných vokálních i tanečních číslech prokazují všichni výraznou profesionální způsobilost, ve druhém plánu se pak odehraje několik dekadentních epizod, včetně těch homoeroticky vypointovaných.
Řada mizanscén nepostrádá vtip, kontaktu je docilováno také pohybem účinkujících před první řadou i po stranách hlediště. Všechny tyto klady ovšem limituje Morávkův opulentní styl, kdy žádný z realizačních nápadů – žel – nepřichází nazmar. Konců, které finále už už naznačovaly, jsem se nemohl dopočítat.
S interesantním projektem se představili v Hradci pobaltští divadelníci. Litevské národní činoherní divadlo z Vilniusu předvedlo variaci na Büchnerova Vojcka (dramaturgie Laurynas Adomaitis, režie Antanas Obscarskas) a jako základní jevištní situaci nabídlo ztroskotání letadla Germanwings v Alpách roku 2015 se 150 pasažéry, řízeného pilotem sebevrahem. Scénografii tvoří trosky letadla, v nichž – snad v jakési posmrtné retrospektivě – je strůjce katastrofy ztotožněn s Vojckem, jedna z letušek jeho milou Marií, kapitán letadla „splývá“ s hejtmanem a mechanik v ušpiněné kombinéze s doktorem.
Vojcek-pilot s doktorem probírá otázky hrachové diety, hejtmana holí (ne však obličej, ale na masážním stole zbavuje „porostu“ záda nadřízeného). Jako důležitý artefakt jevištního tvaru se objevují kusy ledu, a to opravdového, tajícího, ale také umělého, který v rukách protagonistů nevykazuje žádné proměny skupenství. Odkaz snad k chladným vztahům v rámci Büchnerova hořkého opusu, snad k neštěstí v zasněžených velehorách. Bizarně morbidní a zároveň ledová atmosféra inscenace je nezpochybnitelná, herci se jeví jako výborní, ale na to, aby mi došlo významové propojení ikonického divadelního fragmentu s připomenutou katastrofou, jsem nebyl nejspíš dostatečně kvalifikovaný. Se zájmem jsem ovšem tuto nevšední produkci zhlédl.
